Znáte ten fór, jak přijede televizní štáb někam do Beskyd za bačou, protože se proslýchá, že bača umí cestovat v čase? No tak tam přijedou a ptají se ho, jak je to možný a jak se to projevuje. „Tož tak…“ A poprosí ho, jestli by jim to třeba nemohl ukázat. „Však jasne.“ Přinese si plnou láhev slivovice, a jako vodu ji celou naráz vypije. A kouká. Ostatní taky koukaj. Nic se neděje. Tak si jde bača pro druhou láhev. Pije už pomaleji, ale taky ji celou vychlastá. Spadne na zadek, kývá se ze strany na strany, má ji jak vidle a povídá: „No, a teď jsem tam, co jsem byl včera.“
Mně se ale dneska podařilo vážně se v čase přenést… Zažila jsem něco, co už se vlastně zažít nedá, ale kvůli nouzovýmu stavu v zemi, se to prostě stalo. V podvečer jsem šla na krátkou procházku starou Prahou, bydlíme v centru, tak mám všechno nadosah. Vzala jsem to Kampou až na Karlův most, a přes něj do Karlovy ulice, kde jsem se narodila a prožila tam pětadvacet let. Už se stmívalo, nikoho jsem nepotkala, neviděla žádný auto ani tramvaj. Všude kolem mě ticho, prázdno, zavřený obchody, hospody, úplně přesně tak, jak to bývalo za mýho dětství, a já jsem se v tu chvíli do něj vrátila.
Musela jsem se párkrát zastavit a uvědomit si tu situaci jak v živým snu… Těžko se to popisuje… Je to šok, úžas, děs i běs. A v tom mohutným a tíživým tichu slyším zpívat ptáčky a pak někde v parku vidím kvést hyacinty. A to je nejvíc. Protože v týhle apokalypse se příroda nezastavila ani na vteřinu. Chová se beze změn a přirozeně, jak nejvíc umí. A my lidi jsme normálně trapný. Jak je možný, kde se vzala, tu se vzala nebezpečná věc, která není ani vidět a ani si na ni nemůžeš sáhnout, a přesto nás skolila? A my lidi jsme se z ní úplně podělali. A tak už je ten svět zařízen.
Barunko, vynikající! No ostatně nic jiného jsem ani nečekal…
Super napsané!Přeju krásný večer !Z.
Krásná úvaha, jen jsem asi o krok dál. I když jsem člověk hledající za vším a ve všem to pozitivní, totálně jsem se zhroutila po shlédnutí situace v Itálii. A proto si nemyslím, že jsme jako lidi trapný. Jsme obdivuhodný jak se s tím pereme každý po svém. Až na vyjímky (hyeny) a ty ani nenazývám lidmi. I když už teď je vidět, kdo jak profituje. Takže příroda se možná chová beze změn, ale té se to naštěstí snad nedotkne a krásný pohled na hyacinty vyčaruje možná úsměv.
Jsem překvapen, a zároveň mne to i děsí, jak stejné pocity, vyvolává situace kdy se všechno zastaví. Jakoby se zastavil čas, snažím se tomu smát, snažím se tomu nevěřit, ale nejde to. Taková je realita. Všude v televizi koronavirus, už jsem na to slovo výslovně alergický, pouštím si muziku i vaši tvorbu která jakoby mne od reality odsune ale jen na chvíli. Pište prosím Báro dál svůj blog, je to úžasné srovnání pocitů a myšlenkových pochodů v této pro nás situaci která tu nikdy předtím nebyla. Držte se a věřím že zas všechno bude dobré, přeje Petr. S.
MIlá Báro, vidíte, ač nerada, musela jste taky přibrzdit, našla jste čas vnímat přírodu a uvědomit si, jak se „normálně“ máme všichni dobře. Teď je bezčasí, které někdy musí skončit. Všichni jsme unavení a bez nálady, ale nějak to zvládáme….nejvíc Ti stateční v první linii. A vlastně proto jste začala psát blog (a to je dobře). Děkuji za krásná slova, to je totiž to, co potřebujeme. Myslím, že koronavirové masáže v mediích už bylo dost….ale optimistických slov se nám pořád nedostává. Mějte se dobře, opatrujte se, choďte do přírody a všichni víme, že bude líp!!!! Zdravím Alena
Včera jsem se dozvěděla že píšete blog, tak jsem přečetla všechny vaše články a jako kdyby mi mluvili z duše. Jste skvělá. Pište! Budu se těšit na další článek.
Jarka
Barunko, tleskám a děkuji za krásná slova. Příroda si jede dál po své linii, ale i pro ni připravil virus jeden speciální bonus…. ovzduší je najednou čistější (nelítají letadla, výroba poklesla, atd,), každý den stále více vnímáme své okolí… slyšíme zpívat ptáky (které nebylo pro kravál a provoz všedního dne slyšet), vidíme věci, které jsme pro samotný spěch přehlíželi. Rodiny se semkly, celý národ je najednou na jedné lodi… pořád si říkám, jestli to není jenom špatný sen, ale každodenní realita mě přesvědčuje o tom, že není a dlouho asi nebude. Přeji vám všem hodně zdraví a lásky.
Zdravim vas mila Baro .Jsem vas velky fanda a vasi muziku posloucham uz od roku 1989 .Ted napisu neco co vubec nesouvisi s touto desnou dobou.Kdyz vas zaregistruju a to kdykoli jak v televizi nebo slysim v radiu vzdy si vzpomenu na dobu kdy jsem pracoval v Prihrazich v Ceskem Raji a vy jste tam prijela na svadebni cestu s vasim prvnim muzem.Mne bylo cerstve 18 tesne pred vojnou a byla to sakra krasna bezstarostna doba.A vy jste nam tam zaspivala ve vinarne s nasim cisnikem Zvonky stesti ac v te dobe jsem doslova zral vasi hudbu ktera byla na hony vzdalena od teto.Moc si vas vazim jste pro mne skvela zenska a skvela zpevacka………a pocin ktery jste udelala s pani Valovou je skvely.Podle mne ma velkou sanci strcit do kapsy vetsinu nasich dnesnich zpevacek.Vas fanousek Ivo.
Báječné, báječné, báječné.
Báro, návrat k úvahám, je přenesení v čase, ale dokonce ve spirále.
Jedna z knih, která ovlivnila můj pohled na svět na prahu dospělosti, byla právě vaše Rozhovory s útěky. Snad se tak jmenuje. Měla jsem ji jen půjčenou. Moc jsem si přála s vámi promluvit.
Tak teď ve spirále času mám možnost pomocí nové technologie blogu to učinit.
Vaše úvahy mě, i další lidi oslovují. Díky tomu, v jaké situaci žijeme, jste se vrátila ke psaní, o poschodí výš, v jiné rovině. Ale zase máte, co nabídnout. Jako v písních.
Na konci náročného dne, příjemné zamyšlení, procházka osiřelou Prahou.
Hlavně se nesmíme podělat. Žijeme dál, jsme také součást přírody a přírodu ještě umíme vnímat. Zvláště na jaře, když ptáci doslova řvou.
Pěkné a výstižné. Děkuji.
Najednou se dá vnímat uprostřed velkoměsta krása přírody, nádhera jara, ticho bez aut a dopravy atd. To vše není samozřejmost a není to běžné. V tomto těžkém čase, kdy nám nějaký podivný a zákeřný virus bere jistoty i životy, jsme obdarováni novými, někdy již zapomenutými, zážitky a radostmi. Stačí se dívat, stačí vnímat, co vše pěkného a dobrého se kolem nás děje! Díky všem, kteří nyní pomáhají těm nemocným nebo bezmocným…
Držte se Barunko, a zase něco napište.
Ahoj Barborko, za mně ani nemusí být pandemie a vždy, když projíždíme obloukem pod Kalovými lázněmi, vzpomenu si na Tebe i na Tvojí maminku a tatínka, který nám jako holčičkám udělal profesionálně krásné členské průkazky našeho dětského klubu Zlatého slunce 🙂 Nemohu úplně říct, že to byly krásné časy bezstarostného dětství, každá z nás tří měla svá trápení, ale užily jsme si společně i hodně dobrodružství a zábavy. Současná situace ve mně vzbuzuje rozporuplné pocity, což je ale asi průvodním jevem každé krizové situace. Nikdy nemůžeme být připraveni na všechno (i když si to někdy myslíme). Velká pravda je, že příroda nás může lusknutím prstů zničit, ale můžeme z ní také čerpat sílu jít dál. Pro tu radost z každého slunečného dne, nového kvítku, zralého jablíčka a pro naše děti . No konec filozofování, to by bylo na dlouho 🙂 Zdravím tě a držme si palce, ať to všichni se ctí dáme .