Za odměnu zmrzlinu

Nestihla jsem se vzpamatovat, a prázdniny jsou pryč. Přišlo září, první den nového školního roku, a zase ta podivná směs smutku, splínu a strachu. Mám to tak od dětství a prožívám to každoročně zas a znova, pořád dokola, sama za sebe i se svými dětmi, celej svůj život. Úbytek světla, protože svítá později a stmívá se dříve, ochladilo se, ve vzduchu je cítit podzim, a na duši divnej pocit nepohody a neklidu, zase přicházejí povinnosti a řád, a každodenní režim včetně včasného vstávání. Já vím, nejde o život, nic se neděje, ale děje.

Proč to tak mám, to nevím, evidentně jsem na tom mnohem hůř než můj syn, který se do školy těšil a vůbec v tom nevidí žádnej problém. Jsem za to ráda, protože to bude mít pak v životě jednodušší a snažší. Já, co všechno extrémně prožívám, všechno si moc beru a nad vším příliš přemýšlím, jsem na tom podstatně hůř. Ve škole jsem strávila velkej kus svýho života, a všechno, co mě po ta léta obklopovalo a navždycky se mi vrylo do paměti, to mě taky formovalo a zároveň určilo, kdo dneska vlastně jsem. Věčnej pesimista a řešič, skeptik a obávač, ovšem s pozitivním pohledem na život.

Mám ráda změny, ale každá ta změna má u mě delší adaptační dobu, a ten proces je někdy hodně obtížnej a nepříjemnej (ale nakonec to  vždycky dám a zvyknu si). Takže aktuálně jsem na tom mizerně, protože tenhle první zářijovej týden je psychicky i fyzicky extrémně náročnej a vyčerpávající. Do toho mám televizní projekt, kdy se denně zkouší a trénuje, musím se učit nový texty a hudbu v extrémně krátkým čase, a při tom řeším zájmové kroužky pro syna, nákup učebních pomůcek, oblečení a bot, rybářskejch prutů, fotbalovejch míčů, bubenickejch paliček, sedíme nad prvními úkoly a zvládáme první povinnosti.

Když večer usne, sepisuju nákup na zítřek, sedím nad maily a telefonáty, a přeju si, aby měl den aspoň o pět hodin navíc, a děkuju mým dospělým dcerám, že mi v tomhle blázinci pomáhají, jak můžou. Doma je bordel, pračka pere, sušička suší, myčka myje, ale nějak se „to“ úplně všechno nestíhá. Bývám z toho všeho dost nervózní, vystresovaná a nenaladěná, což mě rozčiluje a jsem na sebe naštvaná, to mě pak rozhodí ještě víc, a necítím se prostě komfortně. Hahaha.

Ale to přejde. Emoce se zase zklidněj, všechno dostane nějaký koleje a jistý klid. Jdu uvařit rychlej oběd, vezmu syna na výstavu o kosmu, a potom pofrčíme na můj koncert, kterej poctivě odzpívám, syn ho nějak vydrží a dostane pak za odměnu zmrzlinu.