WTF

Tak a máme to. Svět se zamořil a my jsme normálně v prdeli. WTF??? Všechny ty katastrofický filmy, který jsme si dávali s popcornem a colou v bijáku, se staly skutečností. Lidi v rouškách, bez práce, prázdný ulice, zavřený obchody a to divný ticho.

Trochu mi to připomíná povodně 2002, který jsem si jako tehdejší karlínská obyvatelka vyžrala s celou svou rodinou, a taky mi to připomíná sedmdesátky, když jsem chodila na základku a nikde nic nebylo, občas fronta před obchodem a hranice zavřený. Ale zeměkoule se točit nepřestala a točí se i dneska, ikdyž je zavirovaná. A lidi se smějou a vymejšlej vtipy, aby se nezbláznili. Protože humor musí bejt, i kdyby fotra věšeli, jak říkával můj strejda Vojík. A nebo ať jsi dole nebo nahoře, hlavně se z toho neposrat, říkal Petr Muk. Protože vždycky existuje naděje a víra v to lepší v nás a na této planetě, hahaha, kdybych teď měla kytáru, zazpívala bych to u táboráku.

Zajímalo by mě, co všechno se dneska odehrává v hlavách lidí, jak tuhle situaci zpracovávaj, na co myslí a čeho se bojí, jak to vnímá žena a jak muž, co si asi tak představujou děti? Můj desetiletý syn má radost, že nemusí do školy, už je pár dní u babičky a dědečka na venkově, bere to zvesela, ale zodpovědně, zajímá se o současné dění a má o mně strach. Dneska mi volal, že získal nové informace a prosí mně, ať nikam nechodím, protože se bojí. Víš, mami, promiň, že ti to říkám, ale už nejsi nejmladší… A já za nim zítra pojedu, abych ho objala a stiskla. Když ještě můžu. A najednou má takováhle obyčejná věc, jako se setkat se svým odloučeným dítětem, úplně jinou dimenzi. A já jsem za ni tak strašně vděčná.