Vzpomínky na Ostravu

Včera jsem dočetla nádhernou knihu. Šikmý kostel se to jmenuje. Napsala Karin Lednická. Kterou neznám a nikdy jsem od ní nic nečetla, ale tímhle románem mě přesvědčila o tom, že je výborná a nesmírně citlivá spisovatelka. Podařilo se jí odvyprávět propletené a hodně nelehké osudy několika rodin z hornického prostředí na Ostravsku a Slezsku, v letech 1894 až 1921, na pozadí ztraceného města Karwiná.

Nejenže jsem o mnoha těch událostech a historických meznících nevěděla, ale ani jsem netušila, že tradice hornictví u nás sahá tak daleko, a ta cesta k dnešnímu dolování uhlí byla tak dlouhá a krutá. A musím říct, že tahle obsáhlá kniha, kterou jsem začala číst v prvních dnech našeho nouzového stavu, byla jednou z věcí, která mě držela nad vodou a při smyslech, a která mi pomáhala denodenně se vyrovnávat s mými směšnými problémy. Protože tím vším, čím si procházeli hrdinové Šikmého kostela, bych si procházet nechtěla. Nemohla. Nedokázala. Každodenní starost o chleba, o početnou rodinu, s nedostatkem peněz, v chudobě a bídě, v nuzných podmínkách, ve tvrdé a nikdy nekončící dřině, častých nemocech, v době války, v době rozdělování polskočeské hranice…  Neuvěřitelně silní a stateční lidé to byli.

Naše dnešní doba i v nouzovém stavu pořád překypuje blahobytem, přepychem, luxusem, dostatkem a nadbytkem. Stydím se. Ale každopádně je mi tenhle drsnej kraj nějak blízkej, nevím proč… Vždycky jsme tam rádi jezdili hrát, vždycky byly ty naše koncerty tam takový ryzejší, opravdovější, lepší, to publikum bylo a je (a doufám, že zase brzy bude!!!) nekompromisní, upřímné.

A mám jednu vtipnou vzpomínku na jeden náš koncert na Ostravsku, v dávnejch dobách osmdesátek. Jezdili jsme jednu sezónu společně dvě kapely, my se Stromboli, a Vláďa Mišík s ETC. Byli jsme zvyklí na to, že sály kulturáků jsou za prvé bez židlí a za druhé nacpaný k prasknutí. Většinou rockerama, máničkama, inťošema, příznivcema undergroundu a tak. Na tomhle památným koncertě ale byly židle, a na nich seděli postarší horníci ve svátečních uniformách. A způsobně a oddaně očekávali začátek akce. Nikdo z nás nechápal, co se děje a proč ta zvláštní změna.

Měli jsme v šatně docela nervy, a strach, tenkrát nic neobvyklýho, každou chvíli se někde dělal zátah na kapely nebo fanoušky nebo oboje, antony, pendreky a tak. Ale pak si stačilo přečíst plakát na dnešní večer, a bylo jasno. Místo Vladimír Mišík a Stromboli, bylo na nástěnce Vladimír Menšík a Tombola.