Tak. A máme to. Rok s kovidem. Rok se smutkem, se strachem, se ztrátami. Rok ode dne, kdy jsem napsala první článek tohoto blogu. Kdo by tehdy tušil, co přijde a jak to všechno bude. A že to bude trvat rok? Rok, který jsme vlastně neměli? Že jsme ho ztratili? Vynechali? A jakej asi bude ten další? A roky příští? Zvykli jsme si. Museli. A národ se rozdělil, rozpůlil jako prdel na dvě půlky, jako se v takových situacích vždycky rozděluje nebo naopak stmeluje. A nic s tím neuděláš.
Uplynul rok a vůbec nic se nezměnilo. To mě děsí ze všeho nejvíc. Vakcína je na světě, ale na nás se jaksi nedostává. Opatření se zpřísňují čím dál tím víc, zavřený je (až na továrny) úplně všechno, už nenosíme roušky, ale respirátory, a to kromě domova už úplně všude, nesmíme cestovat z okresu do okresu, statisíce lidí se denně testují, a čísla nakažených neustále stoupají. Tady je evidentně něco špatně. Už k tomu neříkám nic.
Apatie, nucené smíření, respekt a mlčení, na víc se už nezmůžu, asi jako většina lidí, všichni toho maj plný zuby, ale Země se točit nepřestala. Upínám se na své nejmladší dítě, máme spolu skvělý napojení a je s ním strašná sranda, každej den se ho snažím někam vytáhnout, aspoň obejít blok, udělat mu (nebo koupit) něco dobrýho k jídlu, kouknout se na vtipnej film a tak.
Brzy bude jaro, tak si to zas zopáknem, jako loni, takže až to bude možný, pojedeme na chalupu, on se bude učit a já psát, nějak to prožijem, máme zkušenost z loňska. A počkáme. Až to skončí. Protože všechno jednou skončí. A teď už je vlastně úplně jedno, kdy ten konec přijde. Když jsme dali rok, proč bychom nedali dva tři čtyři pět? Druhá světová trvala šest let. A co je šest let proti délce života jednoho člověka, šest let proti věčnosti. Jen foukneš do peříčka.
A já o tom všem budu dál dělat zápisky, takovou vlastně kroniku napíšu, na památku týhle doby, pro příští generace třeba. Aby věděly, co se tady stalo v letech 2020-21. Kdyby se na to jednou (v tom běhu světa) náhodou zapomnělo.
Baru přesně napsané, a počkáme si až to bude vše v normálu. Já jsem onkologická pacientka, když nemusím tak nikam nejdu, Ale do nemocnice musim, mám respirátor, rukavice a cítím se hrozně. Máte pravdu že to jednou musi skončit, ale kdy, to je ve hvězdách. Musime to nějak vydržet a věřím že se toho konce dočkáme. Moc vás Baru zdravim a buďte hlavně zdravá.
Byla jsem ráda, že zase píšete, Báro, miluju Vaší prvotinu, ale když jim, že je to pod takovým tlakem, radši bych to obrátila nazpět.
Ja žasnu, píšete čím dál, tím líp. Nejenom, že umíte skvěle spívat, umíte i skvěle psát.
Žasnu, píšete čím dál tím lépe. Nejen, že dokážete skvěle zpívat, dokážete i skvěle psát.
Baruško, velice Vám děkuji za Váš blog. Začala jsem ho číst nedávno a těším se vždy na nový příspěvek. Od svých 15- ti Vás poslouchám, přečetla jsem Vaše Rozhovory s útěkem a když mám příležitost, vždy si Vás jdu poslechnout naživo. Celý rok trávím v respirátoru nebo roušce, protože pracuji v sociálních službách. Píšete mi z duše, víc cvičím, běhám, snažím se udržet pozitivní mysl, pomáhám dětem s učením …držím palce a moc Vám děkuji, těším se na další čtení….
Na tohle „covidové“ období se zcela jistě nezapomene. Budoucnost zhodnotí, jak se kdo zachoval, co udělal nebo neudělal, řekl nebo neřekl, napsal nebo nenapsal……. Hodně se toho změní, názory, hodnoty, pocity, priority….nikdo a nic nebude stejné, jako dříve….ale asi to tak má být, všechno má svůj důvod a měli bychom si ze současného dění vzít nějaké ponaučení….Tak pište, Barunko, pište.