Omezilo se nošení a používání roušek. Uvolňujou se zákazy a nařízená opatření. Lidi se taky uvolňujou. Můžou do hospod a restaurací, můžou do barů. Koronavir odchází, otevřete oči. Já budu mít konečně první opravdovej koncert. Pro sto lidí. Akorát se moc neprodávaj lístky. Hospody jsou poloprázdný. Když koronavir odejde, neotočíme imaginárním vypínačem, a všechno se ihned nevrátí zpátky a nebude to tak, jak to bylo dřív.
Cvak, a máme zpátky 10. března a věci jedou podle plánu. Ani omylem. To se nestane. A dlouho se to nestane. Lidi se bojej. Nikdo nic pořád neví. Lidi maj starosti. Nemaj peníze. Nemaj zájem. Chodím centrem starý Prahy, kde bydlím, a je tu pořád to ticho a prázdno. Ikdyž se uvolňuje. Ale lidi necestujou, neutrácej v obchodech a v kavárnách. Je to všechno jak po nemoci. No dyť vlastně jo. Ale my se nedáme. My to vydržíme. A my si to užijem i v týhle chvíli.
Vidět za vším hlavně to pozitivní. Přesvědčit sebe, že všechno zlý je k něčemu dobrý. Že i v nouzi se dá strávit hezkej čas. Vždyť mě to vždycky tak příšerně štvalo, když mi pod oknama řvaly davy vožralejch Anglánů, co se přišli naproti do irskýho pubu vyhulákat na fotbal, měla jsem plný zuby všech těch malejch šikmookejch, který se denně motali v ulicích, všichni vypadali úplně stejně divně a všechno si fotili, rozčilovaly mě ty partičky drzejch a suverénních Rusáků, který se tady chovaly, jak kdyby jim to všechno patřilo a bylo je slyšet na sto metrů.
Tak teď tu nezbyl ani jeden takovej divnej člověk. A to je skvělý. Objevuju Prahu bez masakru zvanýho turismus. A jestli budu pracovat až za půl roku třeba, no tak budu pracovat až za půl roku. Co má bejt. Starobylý domy mají svou hrdost a sílu, romantický uličky jsou jak namalovaný na obrázku, starý zákoutí jsou tajemný a osamělý, ulice dýchaj, nikdo je neválcuje. A to je hezký vědět a vidět.
Chodím se synem místy, který moc dobře známe, ale dnes je vidíme úplně jinak, a já mu můžu vyprávět nejrůznější historky a legendy, který jsou s každým podloubím, dvorem nebo rynkem spojený, můj táta nám jich navyprávěl desítky, a taky to znám z knížek o starý Praze, kterých jsem hodně přečetla. A jsem ráda, že tu žiju a můžu žít, a že tu žiju právě teď, protože mi to zase něco dává. A je to skutečný, opravdový, živý a autentický. Za rok a asi už nikdy to tady takový nebude.
Dobrý den, moc Vám děkuji za Vaše skvělé psaní. Je velmi upřímné, milé, povzbuzující. Přeji Vám jen to nejlepší. A hlavně pište, prosím, dál😄.
Moc ráda vás čtu ,pěkný den vám přeji 🙂