Dnes by bylo mé babičce 97 let. Ale už tu dávno není. Umřela před 19 lety. Bylo jí 78 let. Byla to máma mojí mámy. Dnes jsou to taky dva roky, kdy máma umřela. Bylo jí jen 74 let. Co to je. Žádnej věk. Žádný stáří. A ten její odchod byl rána do srdce. Odešla najednou, bez varování, bez rozloučení, bez znamení, jak to někdy bejvá. Babička si ji možná zavolala k sobě. Na ty svoje 95. narozeniny. Ale kdo to ví.
Já vím jenom to, že každej člověk ví, že jednou, jaksi zákonitě, pochová svoje rodiče. Ale taky vím, že na to nikdy nikdo není připravenej. Že když ta chvíle nastane, je strašná. A k neuvěření. A k neunesení. Člověk jako by se najednou rozsypal, rozpadnul, rozpůlil, něco v něm umřelo, zmizelo, kus života je navždycky pryč, maminka, ten první a nejbližší člověk na celým světě, už není a nikdy už nebude. A bolí to tak i přesto, že já jsem měla s mámou hodně těžký a složitý vztah. Nezáleží na tom. Ona mě porodila, ona mě vychovala, ona se starala, ona na mně myslela, ona mi pomáhala, ikdyž všechno trochu jinak než ostatní maminky. To je úplně jedno.
Ta bolest a prázdno vás zlomí a rozseká. Srdce brečí, ale člověk musí v tu první chvíli dělat úplně jiný věci než truchlit, a to je ještě horší. Jak krutý bylo dotýkat se jejích osobních věcí, sahat na něco, co patřilo jen jí, jak nepatřičně jsem se cítila, když jsem v jejím bytě hledala doklady, vyhazovala zkažený jídlo a načatou láhev vína, jak mě dojala stokoruna složená v její peněžence, jak mě skolil záchvat pláče, když jsem pro ni v její skříni vybírala šaty do rakve. A protože táta mi umřel už hodně dávno, uvědomila jsem si s máminou smrtí tu strašnou a náhlou opuštěnost. Že už nemám rodiče. Že už jsem doopravdy dospělá.
A v obřadní síni, když zpívala Edith Piaf, a rakev s mámou odjížděla tam, odkud nevede cesta zpátky, ucítila jsem blízkost té neodvratné skutečnosti, že za několik let budu v té rakvi ležet a odjíždět já, a moje děti budou sedět na mém místě. Protože já jsem teď na řadě. Protože to přijde. A protože to tak je. Ale nechci jitřit bolest, nechci plakat, ikdyž se tomu dá těžko bránit. Chci si vzpomenout na hezký a hlavně veselý věci, protože s mou mámou byla prdel a lidi ji milovali. A hlavně chlapi.
Její svět a její rodina byli kámoši a kamarádky, víno, muži, zpěv. Milovala život, lidi, zábavu a smích. Byla krásná, štíhlá, elegantní, zářivá, veselá, vtipná, společenská, bezprostřední, spontánní, svá, svobodná, nespoutaná, vždycky pro každou srandu, lumpárnu a ostudu, mluvila nahlas, zpívala nahlas, tancovala na stole a brala život s nadhledem a lehkostí. Kdysi v jednom baru, vlnila se nahá slečna u tyče. Máma se tam královsky bavila a pak se opila. A vystoupení té slečny se jí nelíbilo. „Jdi s těma kozama do prdele, máš je jak kokršpaněl uši!“ Zařvala máma na celej sál, stoupla si na židli, vyhrnula blůzu, a všem ukázala svoje nádherný prsa.
Barunko, citim s Tebou a je mi to luto, ze smuti niekto,koho mam tak rad… Nam mamka nahle umrela uz v 65 roku zivota a pripomenula si mi,ako som tiez hladal nedopovedane v jej penazenke. To minimum penazi ma tiez dojalo, lebo cokolvek by sme jej dali,vzdy to nejakou inou formou rozdala nam ci vnucatam. Okrem medailonu Panny Marie a inych srdce trhajucich spomienok, bol tam aj planik kuchynskej linky. Mamkin posledny projekt – vymena 20 rocnej linky, ktory sa mozno aj kvoli nam natiahol a tak sme o par mesiacov sedeli s otcom v obchode a so slzami v ociach vyberali s paniou predavackou v jej veku linku- taku, aku si ona vystrihla a zalozila do penazenky, skromnu a bielu ako jej dusa. A hoci sme s nou byvali a zahrnali ju laskou kazdy den, stale mam pocit, ze sme spravili v tom posratom zivote pre nu malo…
Verim,ze sa raz opat stretneme s nasimi rodicmi tam niekde a vsetky nase pochybnosti a zial, ci sme spravili dost voci nasim blizkym na Zemi su len uctom a nasim trestom za to, ak nie.
Milos
Jste skvělá !!!! Těším se pokaždé na Vaše psaní. Vždycky si říkám, tak o čem to asi dneska bude? Budu se ztotožňovat s tím, co napíšete? Bude to smutný? Bude to sranda? Vždycky je to úžasný, je to na dřeň a je to pravdivý. Děkuju a přeju Vám jen to nejlepší.
ste nadherná, úprimná a skvelá mama !
Vaše koncerty sú úžasné, koncert “ AURORA “ so skladbami čo milujem Kristiane vstavej,
Černy nebe, Aurora…. až po Eloise , to je paráda !
koncert SLZY nevynechám, mám Vás velmi rád !
Ach, máma! Vím co cítíte, přesně, moje je (bývala) taky taková, ale pšššt, ještě to psát nemůžu, ještě nejsem dospělá ;). krásný čtení, se slzama i smíchem.
Skvele napsany. Nejdriv jsem slzela, na zaver se smala 🙂
Milá Báro, jak je těžké psát, co prostě teď napsat musím, včera jsem se dozvěděla, že zemřela Danka Štolbova, je mi to tak moc líto. Měla Vas moc ráda, často o Vás mluvila, nedokážu pochopit, proč byl osud k ní tak krutý. Přeji Vám jen to dobré a zároveň hodně sil zvládat vše, co na nás život někdy naloží.