Prohlížela jsem si stará alba našich rodinných fotografií… Moje milovaná činnost… Výlet do minula, do dětství, do pohádek, do tajemna, do neznáma, do světů, co už nejsou. Je to nostalgie i sranda, je to radost i dojetí. Na černobílých obrázkách moje máma se svou ségrou jako pětiletý holčičky, bože, ta móda, to je muselo štípat a škrábat, v těch zimních kabátečkách jim jistě byla kosa a v koženejch botečkách mrzly palečky, ale je to tak roztomilý a hlavně vkusný, to se musí uznat, dneska choděj některý děti oblečený jak blbečkové.
Několik fotek babičky v nejrůznějších kloboukových kreacích, pak pozor, variace plavkové módy, ten vytahanej proužkovanej hadr postrádal jakoukoli elasticitu, ale bylo to slušivý, mělo to šmrnc, to se musí nechat. Máma v šedesátkách s nádherným drdólem na hlavě, proč už se tak dneska ženy nečesají, když to bylo tak krásný, elegantní, nonšalantní? Černé linky kolem očí, jasnej signál sixsties, úzká pouzdrová sukně, punčochy a lodičky. To byla úplně běžná každodenní móda, pamatuju si na to jako dítě, ženy byly opravdově ženské, půvabné, chodily takhle do práce, nakoupit, i do parku s kočárkem. Žádný ezomatky a biomatky jako dneska v outdoorový barevný bundě s batohem na zádech a mastnou hlavou. Kam se poděla tahle ženskost, tahle francouzskost?
S obdivem a závistí koukám na ty kostýmky, špičatý lodičky a nohy v punčochách. Co to ale vidím pod těmi silonkami? (Samozřejmě to jsou takový ty tvrdší škrábavý silonky na podvazkový pás, mají průsvitnou strukturu a barevný odstín do světlehněda, to ještě nebyly měkký nylonky z USA.) Pod silonkami vidím normální hnusný dlouhý černý chlupy. Chlupy na nohou. Na ženských nohou. Takový nešvar totalitní doby. Protože tenkrát tady nikdo ženám neporadil, že ochlupení už se dávno ve světě „nenosí“ a je to tak trochu humáč.
A je mi to líto, že jim to neřekli, protože moje máma a všechny ty ženy tehdejší doby tím byly diskriminovaný vůči ostatním ženám ve světě, a taky když někam vycestovaly, byl to pěknej trapas a ostuda. A nemyslete si, nebyly v tom jen obyčejné ženy z lidu. Nedávno jsem viděla film Kdyby tisíc klarinetů, kde v letním parnu zpívá Hana Hegerová nějakou swingovou záležitost, na sobě perfektně padnoucí letní róbu bez rukávů, tancuje, směje se, a když zvedne ruce nad hlavu, aby tleskala do rytmu, vyskočej jí z podpaží dva černý chomáče, dva utajený bobři, slepený potem.