Mám za sebou emočně vypjatý týden. Dnes se vzpamatovávám. Zvykám si na nový řád neřád, na volno a jakési bezčasí. Téměř pět měsíců jsem účinkovala v televizní show, která se vysílala každou sobotu, a kde jsem spolu se sedmi kolegy – kamarády ztvárňovala nejrůznější pěvecké interprety, a každý týden to byl někdo jiný. Denně jsem se učila, zkoušela, trénovala, každý den jsem jezdila na zkoušky a natáčení zkoušek, pěveckých, hereckých, tanečních, kostýmových, zvukových, kamerových a na natáčení jednotlivých epizod.
Jednou, někdy i dvakrát týdně nám laboranti šťourali do nosu, abychom byli neustále pod kontrolou, jestli jsme zdraví a tudíž schopní a můžeme točit. Taktéž jsme byli denně sledováni přísnou ostrahou, aby všude v zákulisí i na place panoval tvrdý pořádek, aby měl každý z nás roušku, štít i rukavice, abychom dodržovali rozestupy, a ve společných místnostech se ukrývali za plexiskly. V tak velké skupině lidí, kdy nás je celkem 120, je to opravdu velká paráda. Ale to je vedlejší. Zvykli jsme si, tak jako si celý národ i svět zvyká na nesmyslná opatření a sžívá se s čímkoli, nediví se ničemu a nekomentuje už vůbec nic.
Celé natáčení, celá ta dlouhá doba, pro nás všechny znamenala radost z úžasný práce a radost z kamarádství, radost z atmosféry, radost z hudby. Všichni jsme všechno prožívali mnohem intenzivněji, protože doba je taková. A když za mnou vedení přišlo, abych v předposledním díle zazpívala Modlitbu od Marty Kubišové (po tom, co jsem si Martu vylosovala), málem jsem se zhroutila. Ale argumentovali tím, že kdo jiný než já a kdy jindy než teď. Už při zkoušení té skladby jsem nebyla schopna se koncentrovat, uvědomovala jsem si tíhu dnešní doby, blížící se konec našeho natáčení a velkého přátelství, a to vše samozřejmě s nadcházejícími Vánocemi v zádech. Probrečela jsem několik zkoušek…
Ale pak jsem to dala. A pak přišel opravdový konec. Pochopila jsem, jaký veliký štěstí mě potkalo, když jsem do toho úžasnýho projektu mohla jít, a že jsem udělala dobře a překonala samu sebe, zažila tady fantastický chvíle a poznala báječný lidi, který mi budou hrozně chybět a asi to loučení nepřežiju. Ten poslední den jsme všichni plakali, dávali si dárečky, pak jsme večer natočili poslední epizodu, a potom už jen slavili, bavili se a pili, s úsměvem na rtech a s pocitem, že jsme zažili něco velkolepýho. A že konec něčeho vždycky znamená začátek něčeho jiného. Jedny dveře se zavřou, druhé otevřou… A to, co jsem prožila, mám v sobě napořád a nikdo mi to nemůže vzít.
Milá Báro, jsem Vaše vrstevnice a moc jste se mi v show líbila. Jen tak dál.
Přeji mnoho zdraví a krásné vánoce.
Eva