Vyprávěla mi nedávno moje kamarádka, jak se asi v sedmnácti opila na nějakým vytuněným večírku, a v noci šla domů po čtyřech. A to jakože doslova. V baráku zakopla, a do druhýho patra lezla po kolenou, prdel jí koukala z minisukně, z kabelky se jí sypaly šminky na schody, a něco k tomu hulákala. Rodiče spali. Nevzbudila je. Nějak se dostala do bytu a do postele, a druhej den na ně zvoní sousedka paní kráva, a jestli prej ta vožralá kurva nešla k nim v noci na návštěvu? Lezla prej po kolenou, prdel jí koukala z minisukně, a z kabelky se jí sypaly šminky. Nevíte, kdo to byl a kam asi šel???
Maminka mý kámošky zachovala dekórum, a s neutrálním výrazem v tváři povídá: Nevím, paní Blažková, my v noci spíme. Pak zavřela dveře a dala mý kámošce přes hubu. Tak tomu říkám máma formát. Ostatně já bych se zachovala asi stejně. Možná bez tý facky. Teda určitě. V životě jsem svoje děti neuhodila. A to už jsem byla párkrát v situaci, kdy mi došla trpělivost, a nevěděla jsem jak dál se svým dítětem. Ale uhodit dítě je selhání rodiče. Existuje totiž tisíc způsobů, jak vyřešit napjatou situaci a zároveň dítě „potrestat“ a ponaučit, aby se už nic podobnýho neopakovalo. To teda náhodou vim!
Já a můj brácha jsme byli biti často a standardně… Pohlavky, facky, vařečka… Tenkrát nám to připadalo normální, ale dneska to nechápu a nevím, jestli to nemám svým rodičům za zlý. Jenže oni za to nemohli. Oni byli biti taky, když byli malí. A jejich rodiče taky, a jejich taky… A v době mýho dětství to bylo normální. Pamatuju si, jak jsem po každým vejprasku někam zalezla, nejlíp pod stůl nebo pod postel, tam jsem se třásla a brečela. Ale ne kvůli bolesti fyzický. Kvůli tý duševní. Že jsem něco špatnýho provedla a jsem špatná. Že jsem tím někomu ublížila. Že na mně vztáhl ruku ten, koho mám ráda… Dost velký psycho. Takže ty vaše kecy typu Škoda každý rány, která padne vedle, si strčte někam. A aby se jednou ty děti, až vyrostou, nenaštvaly, a nevrátily to těm starejm rodičům. To máte za to! No, to si představit nedovedu a nechci, jak dospělej člověk mlátí vařečkou starou babičku přes zadek.
Škoda rány která padne vedle,kouřím piji kávu a přemýšlím,jsem taktéž otec svého 13 letého syna.Nikdy jsem necítil potřebu svého syna fyzicky trestat protože ani mne a to se znám mne to nedělá dobře,v podstatě mne nedělá dobře jakékoliv násílí.A co sám rád nemám nedělám druhým.Faktem je že můj táta občas taky ujel,ale abych ve stejné vlně jako můj otec nikdy jsem k tomu nepřistoupil.A ani nechci.Je mne to odporné.
Vždycky když jedu z práce,vidím v Pražských periferií mladý lidi ve věku 15-17 let obzvláště u stanic metra kteří nejsou úplně ready tím chci říci a domnívám se že už nějakou zkušenost minimálně s drogama mají.Tím nechci nikoho soudit ale krátkodobě si v duchu říkám kde tam se stala chyba,nedostatek zájmu rodičů o své děti?Nuda?Pocit dospělosti i když ještě dospělí nejsou?A jaké osudy tito lidé tvoří?Jsem rád že když vždycky jedu se svým synem vždycky takové lidi spatříme někde,může vidět že tento způsob života nebo styl není uplně v pořádku.Doufám a pevně věřím že to tak bude i nadále.Ano přiznávám taky jsme kouřili a někde si koupili lahváče ale dělali jsme to tak nějak skrytě.A právě proto jsme to dělali skrytě protože jsme se báli těch fyzických postihů.Ale jinak jsem názoru že fyzické tresty jsou u mne nepřípustné.
A jen tak pro odlehčení z této naší pandemické situace,pustil jsem si film Veverka a kouzelná mušle kde text písně ve vašem hlasovém podání je balzám na duši (text-Mám to smích,mám tu pláč a mám tu ano a ne) s geniálním Pavlíčkovým kytarovým syntenzátorem je tak naprosto nabíjející skladba,a vždycky když jsem down tak si pustim pasáž kde právě ta skladba zní.Díky za tuto skladbu.
Hezký den Báro a pište dál,jsem váš pravidelný čtenář.