Ticho

Praha mlčí. Praha spí. Přesto má otevřené oči. Dívá se smutně, a vidí tmu v zavřených obchodech, kavárnách a restauracích, dívá se na ztichlé ulice a prázdnej Václavák, dívá se na zakryté obličeje… Já jdu Karlovou ulicí, kde jsem žila hodně let, a smutek a strach mi svírají krk. Bolí mě břicho a slzy se mi tlačej do očí… Co je tohle, do prdele, za pocit? Tohle vůbec neznám! Nikdy jsem to nezažila! A proč se nebojím jen o svý děti, ale i o milióny jiných? Proč mám strach o celý lidstvo, budoucnost, existenci? Je to síla, fakt, tohle je pořádnej trénink pro psychiku. Třeba se složim. Což samozřejmě nemůžu a nesmím.

V kolika knihách jsem četla tragický osudy lidí a jejich rodin v době bídy, hladomoru a cholery, v době války, holocaustu, v době bezčasí a bezvědomí, kdy museli v sobě najít neuvěřitelnou sílu a statečnost, prali se o obyčejnej holej život, nevěděli, co bude zítra, jestli budou mít kde spát a co jíst… A nikdy jsem nedokázala pochopit, jak to mohli dát. Kde vzali tu odvahu. Teď bude možná dost času na to přijít, ikdyž se zapnutou televizí, wifinou a mobilem, se to dá zkoušet a představovat těžko.

Ještě se nám nic neděje. Můžu jít koupit jídlo, můžu jet na chalupu, mám byt a v něm je teplo a na sporáku oběd. Pamatuju si, jak jsem před pár měsíci táhla domů těžký tašky s nákupem, vedle mě se coural můj naštvanej syn, pršelo, byla kosa a všude mraky lidí, byla jsem unavená a otrávená, doma mě čekal úklid, prádlo, vaření, úkoly se synem, nevyřízený maily, blablabla… To se jmenuje rouhání, milá paní. Nic víc…  Co bych za to dneska dala. Vyzvednout syna z družiny a jít s ním koupit třeba nový pastelky. Tak teď místo toho sedim doma a zpytuju svědomí. Koukám z okna na prázdnej chodník, každejch deset metrů se válej mrtvý koloběžky, na kterejch teď vůbec nikdo nejezdí.