Nemůžu uvěřit tomu, že je to dnes dvacet devět let, co mi umřel táta. Bylo mu stejně tolik, jako je teď mně. Na světě jsou věci, který nechápu. A nikdy je nepochopím. A nepřijmu. A nesmířím se s nima. Můj táta byl můj nejbližší a nejmilejší člověk v mým životě, jsem taky hodně po něm, byli jsme si podobný skoro ve všem, měl mě moc rád a byl na mně pyšnej. Podporoval mě ve všem, co jsem dělala nebo dělat chtěla, pomáhal mi a vždycky se mnou mluvil. Uměl být otevřený, upřímný, citlivý. Byl chytrej, vzdělanej a sečtělej, měl rád srandu a nádherně kreslil a maloval. Taky hrál fotbal a na klavír. A kouřil.
Ale nestihla jsem mu toho tolik říct, tolik mu toho dát. Nikdy nepoznal moje děti, nikdy nezažil cesty do Itálie, po který tak toužil, nestihla jsem ho svézt autem, vzít ho někam, kde by byl šťastnej a koupit mu všechno, co by si přál.
Brzy po jeho smrti jsem zjistila, že jsem těhotná a že čekám dvojčátka. Moji bolest vystřídala radost. Jeden ze světa odchází a jiný na svět přijde…
A moje dcery se narodily den po tátovejch narozeninách. Když jsem vzala poprvé do náručí svoji mladší holčičku, dívala se na mně tátovýma očima, byla vážná a oddaná, a já věděla, že mi ji táta za sebe poslal. Když jsem ji kojila a ona byla tak droboučká, křehká a bezbranná, srdce se mi svíralo žalem i bezmeznou láskou, a moje slzy padaly na její bílé tvářičky. Dnes je to dospělá žena a můj táta je v ní schovanej. Dala bych nevím co za to, aby se ti dva aspoň na chvilku setkali, poznali se, mluvili spolu a smáli se. Aby táta poznal i první dceru a mého syna.
To se může stát jen ve snu nebo v příštím životě nebo nikdy. Ale to, co nám dali naši rodiče ze svých srdcí, to si nosíme v sobě. Mám tátu v sobě, mám jeho geny, jeho jméno a podobu, mám v sobě vzpomínky na něj a z těch jsem dodnes živa. Ale jak ráda bych ho zavolala zpátky. Táto Karle, jsem tady, strašně mi chybíš, stejská se mi, máš tady tři vnoučátka, který nikdy nepoznaly svýho dědu a na světě je tak krásně.
Barunko, posíláme velkou pusu! Taky nám chybí táta Vašek a babi Helena a děda Bogan… stejně, jak píšeš. Předali nám, do nás, něco svého a to tu s námi pořád je. Krásný, citlivý čtení. Dvě Báry :-*
Milá Báro,
dnešní téma je mi obzvlášť blízké a hned po přečtení prvních řádků jsem věděla, že budu reagovat.
Před měsícem to bylo přesně 29 let, co mi odešla maminka….a bylo jí právě tolik, co je dnes mně.
Tolik mě ta podobnost ve Vašem textu zasáhla, že volím i stejná slova.
A stihla odvést do první třídy jen prvorozenou vnučku, tu druhou doprovodil už jen taťka.
Jen v myšlenkách jsem se jí ptala, prosila o radu, představovala jsem si ,jaký by to bylo, kdyby s náma vymetala sekáče( ty první porevoluční ještě stihla), barvila a stříhala holkám vlasy(jako mně), zašla by s náma na kafe a cígo a kdoví, jaká by byla její reakce, kdyby se dozvěděla, že je její vnučka lesba ….
Jasně, že se jí podobám, asi ne fyzicky, ale ve spoustě věcí a taky se často přistihnu, že mám podobný reakce a názory….Ikdyž, takhle brzy přijít o mámu(rodiče) to člověka připraví o tisíc zážitků a vzpomínek je, oproti druhým, žalostně málo.
Myslím, vím, že my všechny dohromady bychom byly skvělej ženskej tým.
Mějte (mějme) příjemný a pohodový vzpomínkový dny.
Ani nevím, jak začít, ale určitě Vám musím poděkovat za krásná slova o Vašem tatínkovi. Já nemám tátu šest let a není dne, kdybych si na něj nevzpomněla. Byl zvláštní osobnost, hodně uzavřený, někdy se mi zdálo, že mě snad ani nemá rád, ale nevím, jak je to možné, vracejí se mi na něj vzpomínky, které jsem dříve nepochopila, ale jak stárnu, začínám rozumět, proč se ke mně tak choval. Byl na mě přísný, neuměl mě pochválit, ale když odcházel a duše se mu vracela zpět do vesmíru, za vše, co jsem pro něj udělala, děkoval. Poslední rok jsme si začali hodně povídat a našli jsme k sobě cestu a otevřené srdce. Chybí mi, ale věřím, že na mě dává pozor a je moje zázemí, ke kterému se obracím, když potřebuji pomoci se životem.