Skryté smutky Vánoc

Tak. A je tady. Už bylo načase. Někdy chodí dřív, ale většinou tak nějak v polovině adventu. Přijde tajně a zcela nenápadně. Můj předvánoční splín. Já sice Vánoce miluju a vždycky se na ně strašně těším, ale od dob, kdy jsem je zažila poprvé smutné a nepovedené, a potom se to i několikrát opakovalo, se jich taky dost bojím. A vlastně je v jistém ohledu ráda nemám. Tak trochu úlet. Nebo schizofrenie se to jmenuje.

Ono je to totiž tak. Existuje velká spousta lidí, která Vánoce nenávidí, právě proto, že je má některé spojené s nějakým traumatem, zklamáním, ztrátou, rozchodem, odchodem někoho blízkého, prostě něčím smutným a bolavým, a každými dalšími Vánocemi si to chtě nechtě ti lidé znovu připomínají a trpí.  Ale v základu je máme (snad) všichni nastavené hezky. Protože (snad) všichni rodiče na světě se snaží udělat je svým dětem úplně nejvíc nejkrásnější.

U nás tomu nebylo jinak. Mám to po celý svůj dosavadní život zcela živě v paměti. Voňavá kuchyň, teploučko od kamen, mísy s cukrovím a ovocem, můžeme si klidně brát, usměvavá maminka, ochotný tatínek, hrajou koledy a voní františek. My s bráchou se nehádáme a nezlobíme. Všichni jsme na sebe milí a hodní. V televizi zpívá Jan Tříska Jen kolovrátku hrej, a my se můžeme dívat na všechny pohádky. Venku sněží, stavíme s tátou starej dřevěnej betlém po jeho dědečkovi, ochutnáváme mámin bramborovej salát, a já jsem naměkko.

Odpoledne jdeme s tátou na procházku a máma všechno nachystá. Přijdem, převléknem se do svátečního, zazvoní zvoneček, a Ježíšek je tady, v pokoji stojí obrovský nazdobený smrk, a pod ním jsou dárky. Usedneme ke svátečnímu stolu, máme kubu, kapra a kofolu, protože jsou Vánoce, a všechno co právě prožívám, jednou předám svým dětem, a budu jim dělat ty nejkrásnější Vánoce, jaké umím.

A to se mi splní. Prožíváme nádherný roky. Děti rostou. A pak se jednou stane něco nepříjemnýho. A pak podruhý. Potřetí. Většinou, když je můj vztah s partnerem v troskách, když se mé manželství hroutí. Máme krizi, nebavíme se. Hádáme se. Já potají brečím v koupelně do ručníku. Ale dětem Vánoce nezkazím, kvůli nim se přemáhám a přetvářím. Jeden manžel pije a podvádí mě. Další manžel hned po štědrovečerní večeři spěchá za milenkou, ale tvrdí mi, že je to dcera, jindy dostanu dárek, který měla dostat jiná žena.

A tak se z několika Vánoc stává noční můra, bolestná vzpomínka a moje malé trauma. A od těch dob se vždycky před svátky připlazí ten splín, a mě to někdy kurva bolí. A abych ho od sebe odehnala, sním si naschvál o Vánocích krásných, pokojných, plných něhy a lásky, a představuju si vedle sebe někoho, kdo mě vezme za ruku, upřímně a srdečně. A všechna ta očekávání, sny, přání, představy a touhy se vznášejí v mé mysli, a já si přeju, aby se vyplnily.