Nouzový stav přináší vedle neskutečných apokalyptických výjevů i veselé historky a vtipné situace. Takže se to dobře vyvažuje. Protože ty apo-výjevy já dost blbě snáším. A nelze se jim vyhnout. V ulicích a uličkách Starého Města mě pronásledují a děsí téměř na každým kroku. Bezdomovci a holubi okupují vše, co zůstalo opuštěno, zrušeno a bez života. Ve dne i v noci se tu rozprostírá říše duchů. Místo obchodů, restaurací a kaváren zůstaly jen prázdný výlohy a uvnitř vyklizený místnosti, nahánějící strach, na ulicích odpadků jak na skládce, bezdomovci bezostyšně a beztrestně kálejí na chodníky, a holubi obsadili všechna místa, kde není ruch, a svými exkrementy pokryli co mohli. Mají volnost. Nikdo je neruší, hluk a každodenní šrumec tady už dávno vyprchal, tak se rozmnožují, roztahují a rozesírají. Katastrofa! Nikdo s tím nic nedělá. Za měsíc by tu mohl vypuknout tyfus.
Ale teď k tomu veselejšímu. Někdy je potřeba skočit nakoupit. Ale chce se mi oblíkat, česat a líčit? Když jdu jen pro chleba a mlíko? Nikoho nepotkám? Hned jsem zpátky? A tak občas hodím bundu přes pyžamo, tenisky obuju na bosý nohy a jdu jen kousek vedle na nákup, a připadám si jako bohyně Eva Olmerová, jedna z našich nejlepších a nejskvělejších zpěvaček, kterou kdy tahle země měla, a která se upila k smrti, protože se s ní život nesral a ona zpívala tak jak žila, a která obvykle v šest ráno, kdy mejdan u ní v suterénním bytě vrcholil, hodila kabát na nahý tělo a běžela naproti do krámu koupit flašku rumu na dluh, aby s popelářem nebo uhlířem u ní v posteli měli co chlastat.
A nebo minulou sobotu, kdy jsme se synem sháněli dárek pro jeho kamaráda, jsem se tak pobavila, jako už dlouho ne. Obchody jsou zavřený, nakupujeme přes e-shop. Vybrali jsme věc v Alze a jeli pro ni sto kilometrů, protože jsme se večer vraceli z mimopražské návštěvy. Jela jsem jako blázen, měli otevřeno jen do osmi. Cestou jsem potřebovala natankovat, ale až třetí pumpa měla otevřeno! Na daném místě jsme ale stanuli v půl osmý a oddechli si. Jenže jsme byli asi stopadesátý v pořadí, a než jsme oběhli hlavní halu, potvrdili registraci, na druhým konci ověřili zaplacený zboží a zařadili se do nekonečný fronty, pán od security nás s omluvou vyvedl ven, že už se zavírá, aby úderem osmé byla v prodejně tma a ani noha, tak jak si to naše vláda přeje. Můj syn plakal. Převlékla jsem si zpocené oblečení a navrhla, že si někde u okýnka koupíme dobrou večeři. Nekoupili. Všechna okýnka, která jsme navštívili, už měla zavřeno a nám kručelo v žaludku.
Takže nedám dnes synovi večeři? Napadla nás záchrana – benzínka. Vyrazili jsme na výpadovku a na první pumpě jsme vtrhli do prodejny, kde se právě v proskleném boxu opékaly dva párečky, které asi vážně čekaly jen na nás. Milá slečna nás ale upozornila, že se budou opékat ještě asi dvacet minut a že jsou hodně pikantní. To je jedno! Jaká radost, když jsme je na ulici soukali do sebe… Radost to byla ale jen chvilková, protože syn mě upozornil, že je devět večer a právě nastal zákaz vycházení, a že je ten párek strašně pálivej a mastnej a že se asi po něm posere. Jak řekl, tak udělal. Skočili jsme zpět do auta a vystrašený frčeli domů, aby nás policie nezatkla. V posteli jsem synovi slíbila, že ráno vstanu brzy a půjdu koupit dobrou snídani. Ráno jsem vstala a šla. Na dveřích obchodu stála cedule jako kráva: V neděli zavřeno.
Super čtení, to miluju.
Eva
Dobrý den Báro, doháním všechny vaše příspěvky. Čte se to krásně, jen škoda, že všechno kolem je tak děsivé, bohužel pravdivé. Vůbec se s tím, s odpuštěním, neserete , je to upřímné vyjádření stavu společnosti a mně velmi blízké …Daniela