Schovaný v šuplíčku

Občas se mě novináři ptají, co bych si vzala s sebou, kdyby hořelo… Zajímavé… Umí si to vůbec někdo představit, pokud to nikdy nezažil a zná to jen z filmů, knih nebo novin? V jakým šoku a stresu v tu chvíli jste? Co vás napadne jako první? Chytnete dítě a skočíte z okna? Popadnete peníze, doklady a mobil? Já to nevím. A ani to vědět nechci. Budu si přát, abych to nikdy nemusela řešit.

Dobře, tak co bych si vzala s sebou na pustej ostrov? Na to se taky ptají. Jestli mají na mysli jen věci, tak beru samozřejmě knížky (ne vkladní, ale ty na čtení), nějakou hudbu… A něco na památku. Jde o to, jestli bych se ještě někdy mohla nebo nemohla vrátit domů. Co bych si vzala, když bych se z šestipokojovýho bytu stěhovala do dva plus káká? A to už jsem zažila. Tak nejdřív jsem vzala velkej černej igelitovej pytel a šla jsem místnost po místnosti, a házela do něj všechno, co mi přišlo pod ruku a co mi přišlo zbytečný. Těch pytlů jsem naplnila asi sedmnáct. Umím se nekompromisně loučit s věcma, předmětama, hadrama, botama a hmotnýma vzpomínkama. Umím se zbavovat věcí.

Protože věci, ač jsou jakousi naší součástí a němými svědky našich životů, zůstanou vždycky jen věcmi, a jejich existence vyšumí a odejde do neznáma, ale to opravdové z našich životů máme schovaný my v sobě. V naší velké šatně jsem na dně jedné ze skříní objevila několik krabic plných trofejí a cen za mé umělecké výkony a úspěchy. Co s tím? Nikdy jsem to nikde nevystavovala, nejsem samožer, nikdy to nemělo svoje čestný místo a určitě to nikdy nevystavím ani v novém bytě, ale hlavně to tam s sebou ani nevezmu, protože bych to neměla kam dát.

Slavíci, Noty, Lyry, Uznání, Vyznamenání, Žebříky a další a další hudební metály vážily asi metrák, když jsem to brala do rukou, nic méně jsem je všechny v těch krabicích hezky nechala spinkat, a odnesla je před barák k popelnicím. Úplně do popelnic se mi je házet nechtělo, to mi přišlo prostě krutě nevděčný a blbý, tak jsem zvolila trapný kompromis. Někdo je třeba najde a rád si je vezme…

Omlouvám se všem, kdo mi kdy jakoukoli cenu udělil a věnoval, ale já to vážně nemám kam dát!!! Pardon, promiňte. Vážím si jich, děkuji za ně, ale nepotřebuji je mít. Budu si je pamatovat, to je víc. Co si ale nechám vždycky navždycky, jsou drobnůstky, které pro mně mají životně nejdůležitější význam a cenu, které mě hřejou u srdce a u kterých mi vždycky ukápne nějaká ta slza, když se jich dotýkám…

První zoubky a vlásky mých dětí, dupačky, ve kterých jsem si je přinesla z porodnice domů, obrázky, který mi nakreslily a přáníčka, který pro mně vyrobily, obrázek od táty a medailonek po mámě. Taky je nikde nevystavuju. Jsou schovaný v šuplíčku. A kdyby shořel i šuplíček, neshoří moje srdce, a tam je všecko ukrytý napořád.