Protože tak to má být

Měli jsme krásné Vánoce. Mohla jsem být se všemi svými dětmi. To je totiž to nejkrásnější. Ten nejkrásnější pocit, ten nejkrásnější dárek. A úplně poprvé s námi byli také chlapci mých dcer. Učinilo mě to velmi šťastnou. Okolo stolu nás sedělo šest, a to bylo to „šťastný a veselý.“ Chtěla bych mít jednou velkou rodinu. Tím víc, když už já sama rodiče nemám. Chtěla bych jednou u toho stolu sedět se všemi svými dětmi a jejich dětmi a partnery, chtěla bych být tímhle štěstím bohatá. Protože už nevěřím na svou lásku a že ještě někdy s někým budu. Je to o to bolestivější poznání, o Vánocích…

A tak se chci radovat z kouzelných chvilek se svou rodinou, kterou miluju a kterou si uvědomuju nejvíc právě teď, když jsme všichni spolu. A povídáme si, jíme a pijeme, rozbalujeme dárky, zpíváme, smějeme se a máme se navzájem. A v televizi běží jedna pohádka za druhou, jeden romantický slaďák za druhým, a všichni jsou šťastní o Vánocích, vyznávají si lásku. Ti, co se dlouho hledali a jeden druhému ztratili, se zase najdou, ti, co se rozešli, se zase sejdou, chudá dívka potká milionáře, sirotek rodiče, pejsek kočičku, smutný se stane zase veselým, zamotané osudy se rozpletou, dávní přátelé se opět po mnoha letech setkají, hříchy se odpouštějí a viny promíjejí, přání dětí i dospělých se plní, všichni se objímají, hraje dojemná hudba, samej happy end, a to všechno všecičko o Vánocích.

Protože tak to má být. Protože tak to my lidi chceme. A když jdu spát, vedle mne už oddychuje můj téměř dvanáctiletý syn v mikině od Ježíška a s novým pejskem (plyšovým) v náručí, a jistě se mu něco hezkýho zdá, a já jsem šťastná, že on je šťastný, a zas a znova si uvědomuju, jak důležitý a jak vzácný to je, a že je mi v tu chvíli úplně jedno, jestli na mně ještě někde někdo čeká, protože to už důležitý není, a protože jen ten život, který žijeme pro ostatní, má význam, smysl a tu největší cenu, jen ten život, který žijeme pro druhé, stojí za to.