Prodloužená jízda

A dneska s tim definitivně končim!!! Uplynulo sedmnáct týdnů od začátku karantény. Jedu na další koncert. Se svou kapelou. Děsně se těšim. Už chci žít úplně naplno a nanovo svůj starej život. Toho „volna“ bylo vážně dost. Tolik klidu a taky prázdna. V životě jsem neměla 17 týdnů volna, celých 17 týdnů k dispozici, k odpočinku, ke snění, k flákání, bloumání, nicnedělání, dělání a přemejšlení.

Ale snad jsem je tak úplně nepromarnila. Vždyť jsem uklidila byt. Úplně celej celičkej. Vytřídila jsem šatník, botník i knihovnu, potom i dekorace. Uklidila jsem celou chalupu. Potom i zahradu. Vyřídila jsem desítky restů, takovejch těch věcí na pak a až bude někdy čas. Pomohla jsem důchodcům, napsala několik článků tady sem do tohoto blogu (a budu sem psát dál) a taky jsem psala ty různý náměty a kus knihy.

Strávila jsem spoustu času se všema svýma dětma, a to je na celý tý karanténě úplně to nejvíc nejlepší a toho si já osobně nejvíc cením, viděla jsem se se spoustou přátel i příbuzných, na který nemám nikdy čas, upekla jsem hodně koláčů, vypila litry vína a aperolu, přečetla dvacet čtyři knih, viděla asi padesát filmů a dokumentů, nachodila a najezdila hodně kiláků, naspala stovky hodin (to hlavně), a po osmiměsíční známosti jsem se rozešla se svým přítelem. Tedy on se rozešel se mnou. A kdyby nebyl koronavirus, epidemie a karanténa, nestalo by se to.

To mně na celý tý věci vadí úplně nejvíc. A co mi vadí ještě k tomu je to, že se z toho nemůžu pořád dostat. Jako proč? Jako jak to? Pláč? Smutek? Kolik mi je? Bylo to jenom osm měsíců, jenom. Ale to bych to nebyla já, největšího romantika dcera, truchlivá a zranitelná, nyní zraněná. Proč já do toho jdu vždycky úplně po hlavě? Úplně na dřeň? Proč se tak zamilovávám? Proč to beru tak vážně. Tak závazně. Poctivě. Upřímně a oddaně.

No protože to jinak neumím. Když zrovna nejsem ve vztahu a jsem sama, dlouho bývám zdrženlivá, opatrná, nevěřící a nedůvěřivá. Jenže pak přijde Ten nebo On, něco se stane, já jsem zaskočená a je to krásný, taju jak sněhulák v létě, cítím radost a štěstí, jsem nervózní a klepu se a chci to přesně tak, protože v tu chvíli vnímám sebe samu až na kost a jsem na sebe nějakým zvláštním způsobem pyšná, furt se směju nebo usmívám a taky pláču dojetím a už to jede, už se to roztáčí, tak honem rychle spěchejte a zakupujte jízdenky na naši další fantastickou prodlouženou jízdu!