Uvědomila jsem si, v jakým nádherným městě žiju. Jak je unikátní, osobité… A jak ten výjimečnej stav ho odhalil a obnažil. Můžu se na něj dívat jinak a víc zblízka. Můžu v něm být úplně uvnitř a cítit se volně a svobodně. A bez turistů a narušitelů Praha jinak působí, jinak zní. Je křehká a jemná. A teď je tu jen pro nás, co tu žijeme, co sem patříme. Jsem šťastná, že žiju v centru. Narodila jsem se tady, jsem s tímhle místem srostlá a propojená, miluju ho.
Praha není pohlednice ani divadelní dekorace, nýbrž monumentální souhrn vyrostlý ze staletí v osudové krajině… Těmito slovy začíná úchvatný a dynamický dokumentární film Věry Chytilové, Praha – neklidné srdce Evropy, v němž v osmdesátých letech zachytila naše hlavní město v jeho tehdejší syrovosti i kráse. Praha pro ni byla stejně jako pro mnohé z nás pulsující a živý organismus, v němž se zobrazovaly osudy lidí a sled dějin, v němž jsme se pohybovali s úctou i rozpaky. Ale bylo to město jedinečné, stejně tak jako byl jedinečný ten dokument, v němž paní režisérka zachytila všechno, čím Praha tehdy procházela a čím žila, a byla jí okouzlená i zhnusená.
Z tý doby si pamatuju, že to naše hlavní město hyzdily především katastrofálně neudržované a zanedbávané domy a památky, zchátralé a umírající budovy, nefunkční a zavřená místa, všudepřítomné výkopy, staveniště a ohrady z vlnitýho plechu, neustálý nepořádek, nevkus a chaos v jakémsi dělnickorolnickém duchu, a v kontrastu k tomu na nás odevšad řvaly hesla podporující komunismus, socialismus a podobný svinstva, umístěná na hodně viditelných místech.
Uplynulo víc než třicet let a Praha dostala na prdel z druhý strany. Obchody s ruskejma čepicema a matrjoškama nebo chemickejma bonbónama v dřevěnejch sudech, v centru Prahy, lidi převlečený za obří zvířata nebo lidi celí natřený zlatou barvou, pózující na Staromáku, ubohej „disneyland“ včetně blikajících reklam v památkový historický zóně, thajský masáže a podobná žumpa, segwaye a koloběžky, šlapací pivní bary a podivný průvodci s deštníkama, předražený turistický restaurace se zaručeně českou kuchyní nebo lichvářský směnárny. Normální ostuda. A vztek, že tohle někdo dovolí, že se nechá uplatit. Že nechá beztrestně ničit a hyzdit město.
A právě díky vyjímečnýmu stavu dostává Praha novou šanci. Zbavit se nánosu špíny. A dostává novou tvář, protože o tyhle hovadiny nemá dneska nikdo zájem, když tu nejsou cizinci. A doufám, že všechny tyhle nesmysly zaniknou a zkrachujou. Teď je na to ta pravá chvíle.
Milá Baruško. Ve všem s vámi souhlasím. Zažila jsem Prahu ještě v panenském komunismu. Bydlela jsem 40 let na nábřeží. Ale i přes všechny peripetie, které ta doba přinášela, měla své velké kouzlo. Na náplavkách byl klid, svítily plynové lampy, před otlučenými domy se procházeli tajni, kteří zapisovali vše, co jsme si pořídili do bytu, k tomu v okně naproti vyhrával pan Slováček na saxik a z přízemí domu vše pozorovala z okna rodina cikanskeho barona. Topidlo se uhlím, smog a smrad se válel nad Vltavou. Dnes se okolo řeky váli bezdomovci a ožralové, kteří vypadli z projížďky lodi. Kdykoli v noci ohňostroj a řev ožralu po celou noc. Odstěhovala jsem se na venkov kousek za Prahu. Před domkem je les, kde běhají srnky, zajíci a prasata. Mám kocoura povaleče, který mi dává společně s blízkosti přírody neuvěřitelnou energii. Ale tu otriskanou, starou a klidnou Prahu mám pořád v srdicku. Je to kus mého mládí a dětství mých děti. Mám také dvojčata, holky😉 na jednu stranu jsem ráda, že moje vnoučata nepoznala strasti tehdejší doby, ale možná by to těm mladým nebylo někdy na škodu….Baruško, moc ráda čtu vaše povídání. Máte srdíčko na pravém miste, krásnou duši a pořád křídla motýli.