Zavolala jsem do domova seniorů v jednom městě, kousek od naší chalupy, a nabídla jim své vystoupení. Spontánně. Jen tak. Paní ředitelka mou nabídku velmi vřele uvítala, tak jsem tam jela zazpívat. Samozřejmě zadarmo, ale o to nešlo. Celou svou kariéru zpívám často zadarmo. Protože benefic, charit a nadací není nikdy dost. A o peníze nejde. Chtěla jsem někomu udělat radost, jen tak, a jen tím, co dobře umím. Připojili se ke mně ještě muzikanti z místní slavné kapely, a byla to moc hezká a milá spolupráce, a já jsem tak poznala nové lidi, kteří jsou mi sympatičtí a zpříjemnili mi ten den a nelehký úkol.
Zpívat starým lidem nebo se o ně starat totiž není vůbec jednoduchý. Jste v tu chvíli obklopeni stářím, fyzickým i mentálním, ocitnete se tváří v tvář osamělosti, strachu, nemohoucnosti, únavě a životnímu vyčerpání. Díváte se do vrásčitých, povadlých obličejů a vyhaslých očí, držíte v dlaních kostnaté a hubené ruce, vidíte ohnutá záda, deformované kyčle, příznaky všech těch Alzheimerů a Parkinsonů, a je to smutné, moc smutné. A máte trému. A úctu. A pokoru.
Stáří je svinstvo. Všichni tihle lidé byli kdysi zdravými malými dětmi, plnými energie, hráli si na louce a v lese, běhali a křičeli. Potom byli mladí a krásní, ženili se, vdávali, rodili děti, žili své veselé i smutné životy, sbírali zkušenosti až zestárli. Všichni takoví jednou budeme, jinou cestu nemáme, a nikdo z nás neví, jaké bude to jeho stáří, ten podzim života, jak o něm napsal Jiří Wolker. „Tak jsi tu, můj podzime… Jak peníz tiše položený na dlaň slepci…“
A někoho z nás to zaskočí. Někdo z nás se toho už teď bojí. Nevíme, jací ve svém stáří budeme. Budeme litovat? Budeme vědět? Budeme se těšit z toho, co jsme odžili a kam jsme došli? Vážím si starých lidí, vážím si jejich moudrosti, nadhledu, náskoku. Protože jsou dál a víc než my. Protože oni už mladí byli. Mají to za sebou. Oni už dobře vědí. A stáří může být nakonec i krásné, smířlivé, oddané a šťastné.
Bohužel se dnešní svět, protože se zbláznil, ke stáří obrací zády. Děti už si nechoděj pro rady k dědečkovi a babičce, jako to bylo dřív. Nezajímají se o minulost své rodiny, o historii rodu, o život svých předků. Staří lidé odjakživa předávali těm mladým své zkušenosti a rady, pomáhali jim, učili je a vedli, protože věděli a uměli mnohem víc. A bylo to tak správný a logický. To bejval svět ještě v pořádku. Ale dneska je to na hovno. Každej parchant paří na compu a odhání prarodiče slovy „Tomu nerozumíš. A vysvětlovat ti to nebudu. To bys nepochopil.“
To je realita a dost strašná. Vlastně je mi těch dětí líto, protože až budou staří a taky někde odložení, tak nebudou žít ze vzpomínek na své předky, ale jaké byly mobily a PC v době jejich mládí. Prostě city, empatie, lidství v hajzlu.
Ne vzdy je stari moudre. Matka ma noveho chlapa, uplne me vystipal z jejiho zivota, ona mi jen k narozeninam napise sms. Nikdy neodpovi zpet, nevola, nezajima se. Facebook mi zablokovala abych ji nemela kam psat, ze i pres to ji mam porad rada a ze mi chybi. Bude ji brzy 70 a nenasla ve svem novem zivote pro me misto.
Chci mamu jako jste vy..
Alča,to je smutné. Někdy se prostě člověk“zblázní“snaží se dohnat mládí a svou původní rodinu zahodí jak starý papír. Najděte si svoje přátele,svoje koníčky a žijte svůj život, ať vám neproteče mezi prsty♥️
Ještě ke článku. S paní Bárou souhlasím naprosto. Když je člověk ve stálém kontaktu se seniory (pracuji v domově seniorů),pak pochopí,co je opravdu důležité. Všechna sláva, krása a úspěchy jsou pryč a zůstane je holý, obnažený život.Potom teprve zjistíme,na čem v životě nejvíc záleží ♥️