Jestli něco zcela bezmezně a neskonale miluju, je to léto. A letní podvečer. A večer. A noc. Neznám nádhernější pocit slasti, než vnímat slunce a horko, nechat se obalit teplem a paprskama a jenom tak být. Sedět v trávě, ležet na louce, plavat v rybníku, koupat se v řece, opalovat na pláži, být kdekoliv v…
Už jsem doopravdy dospělá
Dnes by bylo mé babičce 97 let. Ale už tu dávno není. Umřela před 19 lety. Bylo jí 78 let. Byla to máma mojí mámy. Dnes jsou to taky dva roky, kdy máma umřela. Bylo jí jen 74 let. Co to je. Žádnej věk. Žádný stáří. A ten její odchod byl rána do srdce. Odešla…
Ale copak to jde?
A zase se demonstrovalo. Koronavir nekoronavir. Protože tohle tomu hajzlovi přece nemůže jen tak projít. Proboha! A lidi na ty demonstrace, kterejch bylo po celý republice docela dost, přišli i v týhle době, protože jim tohle všechno není jedno a styděj se, stejně jako já, za všechen tenhle bordel. Za našeho prezidenta. Za našeho premiéra….
Už to takový nebude
Omezilo se nošení a používání roušek. Uvolňujou se zákazy a nařízená opatření. Lidi se taky uvolňujou. Můžou do hospod a restaurací, můžou do barů. Koronavir odchází, otevřete oči. Já budu mít konečně první opravdovej koncert. Pro sto lidí. Akorát se moc neprodávaj lístky. Hospody jsou poloprázdný. Když koronavir odejde, neotočíme imaginárním vypínačem, a všechno se…
Láska k dětem
Včera večer jsem přečetla knihu Vrány od Petry Dvořákové. Dost mě to nadzvedlo. Negativně. Příběh zvrácený český rodiny, který vládne hloupá, hrubá a despotická matka, a vedle níž se krčí a trpí otec podpantoflák. Mají dvě dcery v pubertálním věku. Na první pohled obyčejná nezajímavá rodina. Doma se ale neustále křičí a bojuje. A především…
Dokud nás smrt nerozdělí?
Odpovídala jsem na otázky do jednoho magazínu. Celkem běžná rutina. Jsem zvyklá mluvit otevřeně a upřímně. Pokud na něco odpovědět nechci, neodpovím. Přesto mě na závěr tohoto rozhovoru paní redaktorka sejmula velmi osobní otázkou. Prý jste měla tři nešťastná manželství? Dá se to tak opravdu nazvat? Berete svá manželství jako „nešťastná“? Tím mi vyrazila dech….
Naše milovaná škola
Děti šly opět do školy. Po jedenácti týdnech karantény. Ó, jaká to radost. Jaká úleva. Nejen že je tento krok znamením nástupu dobrých věcí příštích, ale především je to potvrzení, že děti prostě do školy patří, že ji potřebují a nemohou bez ní existovat. Tam se utváří jejich osobnostní vývoj, socializace, komunikace s ostatními dětmi,…
Podzim života
Zavolala jsem do domova seniorů v jednom městě, kousek od naší chalupy, a nabídla jim své vystoupení. Spontánně. Jen tak. Paní ředitelka mou nabídku velmi vřele uvítala, tak jsem tam jela zazpívat. Samozřejmě zadarmo, ale o to nešlo. Celou svou kariéru zpívám často zadarmo. Protože benefic, charit a nadací není nikdy dost. A o peníze…
O snech
Žiju dvojí život. Celej život. Vím to. Přesto jsem si to nikdy neuvědomila a nepřiznala. Až dnes, po přečtení krásnýho rozhovoru s Davidem Vávrou, architektem, hercem. Známe se léta. A nikdy by mě nenapadlo, co máme společnýho. Právě ten dvojí život. Jeden život žijeme v realitě, a ten druhej ve svých snech. V těch, co…
Jako Bridget Jones
Stalo se něco, o čem jsem už delší dobu přemýšlela, o čem jsem už dlouho věděla nebo to spíš tušila, čeho jsem se bála, něco co se stát nemělo, ale stejně se to stalo, protože jsou na světě věci, který neovlivníš, který nespasíš, který nezachráníš, ale který se prostě stanou i přes to, že nechceš…