Děti šly opět do školy. Po jedenácti týdnech karantény. Ó, jaká to radost. Jaká úleva. Nejen že je tento krok znamením nástupu dobrých věcí příštích, ale především je to potvrzení, že děti prostě do školy patří, že ji potřebují a nemohou bez ní existovat. Tam se utváří jejich osobnostní vývoj, socializace, komunikace s ostatními dětmi,…
Podzim života
Zavolala jsem do domova seniorů v jednom městě, kousek od naší chalupy, a nabídla jim své vystoupení. Spontánně. Jen tak. Paní ředitelka mou nabídku velmi vřele uvítala, tak jsem tam jela zazpívat. Samozřejmě zadarmo, ale o to nešlo. Celou svou kariéru zpívám často zadarmo. Protože benefic, charit a nadací není nikdy dost. A o peníze…
O snech
Žiju dvojí život. Celej život. Vím to. Přesto jsem si to nikdy neuvědomila a nepřiznala. Až dnes, po přečtení krásnýho rozhovoru s Davidem Vávrou, architektem, hercem. Známe se léta. A nikdy by mě nenapadlo, co máme společnýho. Právě ten dvojí život. Jeden život žijeme v realitě, a ten druhej ve svých snech. V těch, co…
Jako Bridget Jones
Stalo se něco, o čem jsem už delší dobu přemýšlela, o čem jsem už dlouho věděla nebo to spíš tušila, čeho jsem se bála, něco co se stát nemělo, ale stejně se to stalo, protože jsou na světě věci, který neovlivníš, který nespasíš, který nezachráníš, ale který se prostě stanou i přes to, že nechceš…
Utajený bobři
Prohlížela jsem si stará alba našich rodinných fotografií… Moje milovaná činnost… Výlet do minula, do dětství, do pohádek, do tajemna, do neznáma, do světů, co už nejsou. Je to nostalgie i sranda, je to radost i dojetí. Na černobílých obrázkách moje máma se svou ségrou jako pětiletý holčičky, bože, ta móda, to je muselo štípat…
Kráska, Zvíře a Kryštof
Dnes jsem byla po měsíci zase v Praze. Zvláštní pocit. Praha je rozkvetlá a prosluněná, ale zamlklá. Pořád málo lidí, všude ticho a klid, z restaurací se stala výdejní okénka, před nimiž stojí tu a tam malá fronta lidí v rouškách, všechno na mně působilo tak nějak zpomaleně, ale taky unaveně a rezignovaně. Praha je…
Špeky a bulvár
Měla bych začít cvičit. Nebo se nějak víc hejbat. Osm týdnů v karanténě dělá svoje. A moje tělo, zvyklé na každodenní rychlej pohyb a fofr, na večerní skákání po jevišti a ustavičný nedostatek pořádnýho jídla, se nehezky mění. Nikdy jsem neměla problémy s váhou, udržuju si to tak akorát, ale když je nějaká dovolená nebo…
Tam nahoře
Umřela mi kamarádka. Vůbec nevím, co mám psát. A to jsem se dnes probudila do krásnýho jarního rána. Do pampeliškovýho rána. Otevřela jsem všechna okna v chalupě, dveře na dvůr, podívala se na bleděmodrou oblohu, poslechla si jak zpívají ptáčci, uvařila snídani sobě a synovi, a pak koukla do mobilu… Projela mnou taková bolest… Nemohla…
Hra na hraní
Jestliže šel včera večer někdo kolem naší chalupy, musel se divit. Hráli jsme hry a náramně se u toho bavili. Přijela k nám na návštěvu kamarádka mého syna, stejně stará jako on. Po všech kartách, člověče, aktivitách a hraní na školu, jsme vymysleli hru na „hraní“. Na papírový lístečky jsem napsala vždycky nějaký úkol –…
Jaro v karanténě
Máme za sebou šest týdnů karantény. Začátky byly krušné… Ale dneska už můžu říct, že jsem si zvykla. Zastavila jsem se. Z nabitého každodenního programu se stal program velmi prostý a jednoduchý. Ráno nevstáváme v 6:50, nevařím rychle snídani a nepřipravuji svačinu, nepopoháním dítě, aby spěchalo, neodcházíme v 7:40 do školy. Já pak neběžím na…