Už čtvrtý měsíc jezdím autem na natáčení stejnou cestou. Už bych jí mohla jet poslepu. Jezdím jí čtyřikrát nebo pětkrát týdně. Tam a zpátky, tam a zpátky. Když jedu tam, u poslední odbočky na velké křižovatce míjím neskonale smutný pomníček nějakého dítěte, které tam kdysi zemřelo pod koly auta. Ten pomníček je vidět už z…
A je po kouzlu
Nevěřím na první dojem. Ale věřila jsem. Dřív. Možná už jako dítě. Protože nás to učili? Jak se uvedeš, tak si tě zapamatujou, musíš se hezky chovat a hezky usmívat, každýho pozdrav a popros, a každýmu poděkuj. První dojem je důležitej. Nejdůležitější! Ale to přece právě každej ví, a proto si na to dává sakra…
Snad to bude stačit
Ráno vstávám, uvědomuju si, co je za den, mám sevřenej krk, spím snad ještě a zdá se mi to? Ne, nezdá, všechno je skutečný, všechno je doopravdy. Máme opět nouzovej stav, pro velký úspěch opakujeme! Naše nezodpovědná vláda nás stáhla do propasti, jsme v příšerným maléru. Prodělala jsem konečně ten kovid, ani jsem o tom…
Nenahraditelný pocit
Dřív jsem to dělala potají a tak opatrně, aby mě nikdo neviděl, ale dneska už na to kašlu a udělám to vždycky zas a znova klidně veřejně. Když si kupuju novou knížku. Nebo časopis. Otevřu je, zabořím do nich obličej, přimhouřím oči a přivoním… Odjakživa mě tahle vůně fascinuje. Je v ní smíchaný všechno možný….
Láska k filmům
Když jsem byla malá holka, chodila jsem s mým dědečkem pravidelně každou sobotu do kina Ponrepo. Děda Jenda byl úžasně moderní člověk, taky mu nebylo ani padesát let, měl rád hudbu, především jazz, a taky se v tom všem dost dobře vyznal, sbíral gramofonový desky, uměl o hudbě strašně zajímavě a lákavě vyprávět, díky němu…
Nějak to dopadne
Jsou dny, kdy mám pocit, že je všechno tak nějak, jak nemá být… Zastavujou mě lidi na ulici a děkují za mou veřejnou iniciativu z předešlých dnů, dostávám pochvalné a děkovné maily a esemesky od lidí, kterých si vážím. Volají mi přátelé, kamarádi a známí, které jsem neviděla třeba několik let, a vyjadřují mi podporu…
Já chci kovid!
Omlouvám se, ale hned v úvodu budu sprostá. Musím být sprostá. To už jinak nejde!!! Budu sprostá a hotovo. At‘ už jdou všichni, co otravujou s koronavirem a šílenýma zprávama o něm, do prdele!!! At‘ už držej hubu a neotravujou nás všema katastrofickýma kecama, at’už nás přestanou děsit, ničit, připravovat o zdravej rozum a o…
Luxus vonící západem
Procházela jsem nedávno jedním z podchodů na Václaváku, a byla jsem překvapená, jak je pustý a prázdný. Jak se v něm vůbec nic neděje. Jak to tam vůbec nežije. Jak tam chybí šrumec, lidi, obchůdky, trafika, hajzlíky a kamelot. Co se to stalo? Tohle bývala místa, která měla atmosféru velkoměsta, která byla nabitá událostmi, spěchem…
Za odměnu zmrzlinu
Nestihla jsem se vzpamatovat, a prázdniny jsou pryč. Přišlo září, první den nového školního roku, a zase ta podivná směs smutku, splínu a strachu. Mám to tak od dětství a prožívám to každoročně zas a znova, pořád dokola, sama za sebe i se svými dětmi, celej svůj život. Úbytek světla, protože svítá později a stmívá…
Schovaný v šuplíčku
Občas se mě novináři ptají, co bych si vzala s sebou, kdyby hořelo… Zajímavé… Umí si to vůbec někdo představit, pokud to nikdy nezažil a zná to jen z filmů, knih nebo novin? V jakým šoku a stresu v tu chvíli jste? Co vás napadne jako první? Chytnete dítě a skočíte z okna? Popadnete peníze,…