Vyprávěla mi nedávno moje kamarádka, jak se asi v sedmnácti opila na nějakým vytuněným večírku, a v noci šla domů po čtyřech. A to jakože doslova. V baráku zakopla, a do druhýho patra lezla po kolenou, prdel jí koukala z minisukně, z kabelky se jí sypaly šminky na schody, a něco k tomu hulákala. Rodiče…
Jako máma
Dívám se na sebe do zrcadla a vidím svou mámu. Čím jsem starší, tím víc jsem ona. To se stává. Postupem času se člověk mění do podoby svých rodičů, převezmě jejich grimasy a gesta, pohyby nebo chůzi, způsob mluvy. Je to roztomilé a děsivé zároveň. Když jsem byla malá, chtěla jsem být jako máma. Máma…
Lepší zítřky
Dnes je to už dvacetsedm dnů, kdy se zavřely všechny školy, a mně a mým kolegům byly zrušeny koncerty. Přemýšlím, jak rychle to uteklo… A jak jsem si už zvykla na nový život. A od zítřka bude ještě novější, konečně si jedu pro syna, a budu s ním trávit čas na naší chalupě. A už…
Dost dobrý
Je pár věcí, v tomhle našem nouzovém stavu, který jsou vlastně docela dobrý, některý dost dobrý. Například ticho. Všudypřítomné, svébytné a mohutné ticho, které se rozprostírá všude kolem mně. Bydlím v centru Prahy, kde za normálních okolností, ve dne v noci, v létě v zimě, neustále něco zní a hlučí. Hlasy, křik, zpěv, řev, auta,…
Narozeniny
Moje dcery měly včera narozeniny. Poprvé za jejich život se nemohla uspořádat velká oslava jako každoročně. A tak jsme je „oslavili“ jen ve velmi úzkém kruhu rodinném a doma. Nevím, jestli čtyři (a potom jen tři) lidi jsou úzkej kruh, ale víc nás bejt nemohlo, protože nesmělo. Já jsem měla letos veliký štěstí, protože mám…
Nepochopitelný a úchvatný
Zdál se mi dneska hodně podivnej sen. Ženil se můj syn, ale moje dcery, o sedmnáct let starší než on, vdané ještě nebyly, a dost mu to záviděly, ale i hezky upřímně přály. Tohle bylo v tom snu cítit a znát. Kromě několika blbostí a nesmyslů, který se prostě vždycky ve všech snech objevují a…
Zpátky v čase
Znáte ten fór, jak přijede televizní štáb někam do Beskyd za bačou, protože se proslýchá, že bača umí cestovat v čase? No tak tam přijedou a ptají se ho, jak je to možný a jak se to projevuje. „Tož tak…“ A poprosí ho, jestli by jim to třeba nemohl ukázat. „Však jasne.“ Přinese si plnou…
Dělej, co umíš
Odmítám jakýkoli informace, diskuze, debaty a telefonáty o koronaviru. Už mě to pekelně sere. Vyčerpává, vysává a ničí. Nehodlám si svý nitro zamořit negativní energií, smutkem, žalem a úzkostí. Ta situace prostě taková je a hotovo. Dělej, co umíš, co můžeš, pomáhej, spolupracuj a buď pozitivní. Ne na virus, pochopitelně. Čti veselý knížky (Martin Selner:…
A nic se nestalo
Jedu za synem, který se schovává (kdesi na venkově u babičky a dědy) před koronavirem. Aby mi nehráblo, pouštím si v autě tu nejoblíbenější muziku, kterou mám, a to pěkně nahlas. Nikde žádný kolony ani zácpy, takhle rychle jsem Prahou ještě nikdy neprojela. Míjím nejrůznější plakáty a billboardy, jejichž slogany a nápisy působí v kontextu…
Ticho
Praha mlčí. Praha spí. Přesto má otevřené oči. Dívá se smutně, a vidí tmu v zavřených obchodech, kavárnách a restauracích, dívá se na ztichlé ulice a prázdnej Václavák, dívá se na zakryté obličeje… Já jdu Karlovou ulicí, kde jsem žila hodně let, a smutek a strach mi svírají krk. Bolí mě břicho a slzy se…