Že nejsem úplně normální, to dávno vím a jsem s tím smířená, prostě s tim žiju celej svůj život a taky vím, že mi to přináší spousty neobvyklých prožitků a pocitů. Jako ten dnešní. Jdu brzo ráno na test a míjím zavřenej hotel Clarion. Zkrachoval. Špinavý výlohy, uvnitř nepořádek a u dveří spící bezdomovec. Otočený zády k lidem, záda odkrytý, deka schumlaná u nohou. Je ještě chladno, tak si řikám že ho přikryju, ale je mi to blbý, tak jdu dál a něco ve mně se pohne, úplně se leknu sama sebe.
Dostaví se taková divná lítost a bolest, soucit nad tím chudákem, kdo to asi je a proč tady spí, nikdo na světě se přece nenarodí jako bezdomovec, jako žebrák, jako outsider. Tenhle týpek kdysi běhal jako dítě někde na hřišti, seděl ve školní lavici, měl rodiče… Třeba žil v děcáku, hrál si s ostatníma, vyrůstal, žil, pracoval… Kdo je to, má děti, měl někdy ženu, co dřív dělal? Jaká byla ta jeho cesta až sem, k tomuhle místu, kde přespává.
Soucit ve mně vzbuzuje velkou bolest, je mi z toho dost blbě a vduchu děkuju za svůj osud, dosud ve zdraví, dosud s místem, který je mi domovem. A děkuju za svůj osud, za svou cestu, za své místo na Zemi. A nevěřím tomu, že každej má takovej osud, jakej si zaslouží, a každej je strůjcem svýho štěstí. Není to tak, protože se to prostě občas nestane. Protože to prostě nejde. Je tolik náhod, konstelací, příčin a šancí. Tolik omylů.
Já jsem jednou přišla v pravej čas na pravý místo a potkala správnýho člověka. Byla to náhoda. Jen jsem věděla, co chci a co ne. Mohla jsem tuhle šanci klidně minout. Mohla jsem dneska sedět v kanceláři. Nebo prodávat v obchodě. Učit děti. Nebo nevim. Jsou lidi, který mají štěstí, a lidi, co maj smůlu. A život je někdy strašně nespravedlivej. Někdy trestá dobráky a nadržuje šmejdům. A bere životy těm, který tu měli ještě zůstat, a naopak… Když se mě na tohle všechno ptá můj syn, vůbec nevím, jak to vysvětlit a nevím, jestli to může pochopit, zejména když po něm chci, aby byl hodnej, slušnej, spravedlivej, dobře se choval a dobře se učil, protože pak přijde odměna a jenom dobrý výsledky. Kdepak. Na tohle schéma já nevěřím.
Ahoj Baru,,, Vzpomněla jsem si že jsem jednou seděla v otevřené restauraci a něco obědvala. Koukala jsem , že pode mnou hrál mladý kluk na ulici na saxofon. Hrál tak nádherně, že jsem se těšila až jídlo dojím ,zaplatím a půjdu si toho mladíka prohlédnout z blízka. Stála jsem na proti němu a možná jsem měla lehce pootevřenou pusu,protože kluk se na mě také díval a trochu se usmíval. Nikdy mě tento nástroj nepřipadal zajímavý,ale co ten kluk s ním dovedl , tak to byl zážitek. Na zemi měl klobouk na peníze a já jsem si říkala, že kdyby hrál někde třeba v televizi, byl by pěkně v balíku. Přispěla jsem mu a moc mu děkuji za tak nádherný zážitek.
Jen jsem tím chtěla říct, že jsme každý na něco nadaní, jen na to přijít a trochu se tomu věnovat.