Žiju dvojí život. Celej život. Vím to. Přesto jsem si to nikdy neuvědomila a nepřiznala. Až dnes, po přečtení krásnýho rozhovoru s Davidem Vávrou, architektem, hercem. Známe se léta. A nikdy by mě nenapadlo, co máme společnýho. Právě ten dvojí život. Jeden život žijeme v realitě, a ten druhej ve svých snech. V těch, co se nám zdají ve spánku. A já tak žiju od dětství, odmalinka, asi od narození, a každý ráno se zabývám tím, co se mi zdálo, co jsem prožila, někdy na to myslím velmi intenzivně, někdy to hned pustím z hlavy, někdy mě to pořádně rozhodí a jsem z toho půl dne špatná, nebo naopak neuvěřitelně v pohodě, ale je to můj každodenní celoživotní rituál, a to prej není úplně běžný ani normální, některým lidem se prej nezdají sny každou noc.
Mně teda jo. Celých padesátsedm let. Doopravdy. A ten můj druhej život je samozřejmě víc energickej, víc nabitej emocema, plný neuvěřitelných zážitků, neuskutečněných nebo neuskutečnitelných skutků, bizarních situací, nesmyslů a omylů, ale taky plný odpovědí na všechno možný, co jsem v tom svým reálným životě udělala jinak a špatně a omylně, nebo co jsem právě neudělala. Vracím se do dětství, na místa, která už nejsou nebo vůbec nejsou, protože nikdy nebyla, mluvím s těmi, kteří nežijou, s tátou, s mámou, a taky hodně s Petrem Mukem, pořád si spolu něco vysvětlujeme, nechápeme se a pak zase chápeme, a on pak vždycky řekne, že už musí jít, a mě to bolí, a táta mi vždycky říká to samý, že neumřel, že to byl omyl, a že teď žije někde zašitej, a proč se tak málo vidíme.
Dneska se mi zdálo o mé bývalé lásce, byli jsme s partou na výletě a on si mě vůbec nevšímal, a pak sledoval nějakou paní ve vlaku, a říkal mi, podívej, to je kočka, ne jako ty, a já jsem z toho jedoucího vlaku vyskočila, a nic se mi nestalo, jen koleno jsem měla trochu odřený. A to je taky častý, buď mě někdo uráží, mlátí nebo strčí ze skály. Moje sny jsou neuvěřitelně živé a opravdické, fakt v nich žiju, všechno v nich prožívám stejně opravdově a intenzivně jako když bdím.
Ale co mají navíc, a co v reálu já nemám, jsou ty neskutečný věci, nesmyslný úkony, jakože třeba lítám nebo se vznáším, prostě když chci nebo je to potřeba, odrazím se od země a podivná síla mě nadzvedne, a já letím nad lidmi, nad domy, nad městem, je to magický. Taky bývám velmi často těhotná nebo rodím, ale není to vždycky jen o radosti, jsou tam občas nějaký smutky a pochybnosti. Když jsem byla malá a byla jsem nemocná a měla horečku, navštěvovali mě ve spánku panáci. To byly takový vysoký nebo kulatý přízraky, ale měly světlou barvu a oblé tvary, místo řeči jen hučely, a já se jich bála. A nebo mi táta vyprávěl, jak jsem jednou ze spaní tak strašně křičela a plakala, až mě musel násilím vzbudit, a já jsem ani potom nebyla k utišení a strašně naříkala, a stěžovala si, Víš, táto, zdál se mi strašnej sen o takovým panáčkovi, a ten měl hrozně smutnej život.
Báro,vy tak hezky píšete,dnes mi píšete z duše,ja snim taky každý den , když se mi nedávno zdál sen o moji kamaradce ktera uz nežije, měla jsem tak nadherny den!!! Jednou se mi zdalo ze jsem bila kočička , vůbec jsem nerozuměla světu lidí 🙂… Přeji vám hodně krásných snů… Mám vás ráda
Barunko, úplně se mi sevřel krk..sny..taky pořád někam běhám, lítám..potkávám se těmi, co zde ještě jsou, s těmi co nemám „dořešeno“, s těmi, co jsou už tam někde, s mou dráhou kamarádkou, která moc chybí už třetí rok..
Pište.. přeji krásné barevné sny !!!!