Nešvar

Mám jednu takovou podivnou vlastnost, která mě provází celým mým profesním životem a kariérou, a která asi není úplně kladná, řeklo by se spíš že mám takový nešvar, a mnozí mí kolegové nejsou schopni ho pochopit, ale je to prostě tak a asi už to jiný nebude. Já totiž jezdím na svý koncerty úplně na poslední chvíli. Na divadelní představení, ve kterých hraju, jakbysmet. Nemám totiž ráda prostoje. Flákání. Ztrátu času. Jsem člověk dost činnorodej a příčí se mi zabíjet čas čekáním a nicneděláním, to prostě z duše nenávidim. Většina mých spolupracovníků, produkčních, manažerů a inspicientů to o mně ví a bere to, důvěřují mi a nikdy jsem je nezklamala. Nikdy jsem žádný svý vystoupení neprosrala!!! A to přísahám.

Takže mi prostě nějak z důvěry dovolujou chodit (asi jako jedinýmu účinkujícímu) na poslední chvíli. Já totiž nesnáším nějaký přípravy, nepotřebuju prostor pro koncentraci, nepotřebuju rituály, nedejbože rozezpívávání! Toho jsem si v životě užila sakra dost. Klasickej operní zpěv, hlasovou techniku, hlasovou hygienu a všechno to okolo mám v malíčku a už to prostě umim. Pro svůj projev a styl. Vděčím svým hlasivkám, že mě nikdy nezradily a nikdy nepřekvapily. A když, tak jedině mile.

Třeba po prvním porodu, když se mi hlasovej rozsah poněkud zvětšil a získala jsem pár hlubších tónů a temnější barvu navíc. Asi jsem se konečně proměnila v silnou ženu matku, hahaha. Spoléhám zkrátka na to, co všechno jsem se ve zpěvu naučila a kolik toho za život odzpívala, a na to jak vycvičenej a vytrénovanej hlas mám. Přijedu třeba na fesťák na koncert, kde mám zpívat s kapelou, můj manažer mi zaparkuje za pódiem, většinou jsem už oblečená a nalíčená z domova, pozdravím kluky, v rychlosti si řeknem playlist a jdu na to. Žádná zvukovka, tyjátr, přípravy, machrování jak je to náročný, nic. Někdy vystoupim z auta a rovnou vyběhnu na jeviště. Mám to tak i s vlakem. Přijedu akorát, na nádraží v místě akce mě někdo vyzvedne, doveze na plac a já jdu.

Strašně ráda jezdím Pendolinem nebo Regio Jetem, hezky v první třídě, v pohodlí a luxusu jako v letadle, čtu si, koukám na filmy, vyřizuju maily, pochutnávám si na několikachodovým menu, jdu se projít nebo koukám z okna, protože krajina kolem železnice je jaksi nějak malebnější, hezčí, rozhodně zajímavější než na D1 a na tu mě už několik let nikdo nedostane. Kluci z kapely třeba vyjedou autama z Prahy do Ostravy v poledne, já vyrazím vlakem o čtyři hodiny později, a dorazíme většinou skoro stejně, jenže oni vezou nástroje a aparaturu, já nevezu nic. Taky když skončí koncert, zavřu pusu a mám sbalíno. Oni skládaj ještě o dost dýl.

Do divadla se dostavím většinou jen patnáct minut před začátkem představení, dřív ne, podle toho jak náročná je maska a kostým. Přijdu, převleču se, jdu si pro mikroport, pak do maskérny a z ní rovnou na plac a tam zkrátka zpívám. V momentě, kdy vejdu na jeviště, tak jsem v roli, automaticky se převtělím do postavy, a co bylo před minutou v zákulisí mně nezajímá a s sebou si to netahám. Proč bych tam teda měla bejt dřív a co bych tam měla dělat. Kámoši jsou z toho obvykle úplně vyřízený, nechápou a smějou se, diváci už dávno seděj v sále a Basiková teprve přichází. Báro ty jsi pankáč! Jak to můžeš dát? Ty nemáš stres ani nervy? Ale já je chápu. Spousta umělců by z toho měla infarkt. Spousta umělců potřebuje sedět aspoň hodinu před představením v šatně, opakovat si text, soustředit se, rozezpívat, dát si kafíčko. Spousta umělců taky třeba celej ten den, kdy večer hrajou, má úplně vyblokovanej a nedělá nic, aby se všechna energie směrovala jen a pouze na ten jejich večerní výkon. Jo, tak z toho by zas trefilo mně.

Když byly dcery malý, nikdo doma neřešil, že máma večer hraje, prostě to byl den jako každej jinej, uklízela jsem, prala, kontrolovala úkoly, hrála hry, stavěla lego, někdy i uvařila, šla nakoupit jídlo nebo shánět špejle na pracovní výchovu, a na poslední chvíli vyrazila do práce. A někdy i těsně před úplným začátkem jsem měla na uchu telefon a řešila, že se holky doma popraly nebo nastal podobnej malér. A když byl můj syn miminko a já ho měla ve svý divadelní šatně v postýlce, tak třeba už bylo třetí zvonění, ale on zrovna dostal hlad a chtěl mlíčko, tak jsem si ho dala k prsu a musela ho ještě rychle nakojit. A pak hurá na plac.