Nějak to dopadne

Jsou dny, kdy mám pocit, že je všechno tak nějak, jak nemá být… Zastavujou mě lidi na ulici a děkují za mou veřejnou iniciativu z předešlých dnů, dostávám pochvalné a děkovné maily a esemesky od lidí, kterých si vážím. Volají mi přátelé, kamarádi a známí, které jsem neviděla třeba několik let, a vyjadřují mi podporu v mém protestu proti tvrdým opatřením v kauze covid…

Ale málokdo z nich se veřejně přihlásí ke stejnému názoru. Třeba mě i informuje o závažnějších věcech na toto téma, o kterých jsem neměla ani tušení… Že je koronavir obrovský mediální podvod, že nás čeká katastrofická doba, důchodci půjdou žebrotou, miliony lidí budou bez práce, přijde hospodářská krize, hlad a bída… Ale aby to řekl někde nahlas, to bohužel…

Takže se bojíme. Takže je něco v nepořádku. Takže se schyluje k soumraku. Jestli se znovu zavřou školy, obchody, restaurace a provozovny, divadla a kina, sportovní areály a dětská hřiště, jestli miliony lidí nebudou moci vydělávat peníze a živit své rodiny, co bude dál… Už o tom nechci říkat a psát nic. Vůbec nic. Jsme v rukou naší vlády, a ta snad ví, co dělá. Určitě to ví. Je mi z toho všeho jen hodně smutno.

Kde hledat pravdu, kde najít odpovědi. Nikdy by mě nenapadlo, že zažiju takovou dobu, kdy budu muset řešit existenci svou a svých dětí. Že všude kolem sebe uvidím tolik trápení a smutku. Že ulice budou poloprázdné, třídy bez dětí a hospody bez lidí. Že nebude smích a radost. Jenom obavy a zoufalé čekání. A ten neustálý a všudypřítomný strach. Co na to říct…

Že to nějak dopadne. Že to nějak přežijeme. Že zeměkoule se bude točit dál. Že každý ráno vyjde slunce. Že máme krásnej podzim a po něm přijde zima. Že rok se sejde s rokem. Že věřit může člověk jen sám sobě. Svému svědomí. Jednou bych chtěla vzpomínat na tuhle dobu, že byla sice strašně těžká a hodně nás vyčerpala, ale přečkali jsme ji a žijeme dál. Ale tenkrát ten rok 2020 nám dal zabrat, to tehdy málem nastal konec světa.