Děti šly opět do školy. Po jedenácti týdnech karantény. Ó, jaká to radost. Jaká úleva. Nejen že je tento krok znamením nástupu dobrých věcí příštích, ale především je to potvrzení, že děti prostě do školy patří, že ji potřebují a nemohou bez ní existovat. Tam se utváří jejich osobnostní vývoj, socializace, komunikace s ostatními dětmi, tam se odehrává jejich každodenní souboj s životem a jeho nástrahami i potěšením. Tam funguje pevný režim a řád, tam má každá činnost své přesně ohraničené místo a čas. Tam výchovnou roli přebírá hodná a trpělivá paní učitelka, která je ve své funkci profesionál a ostřílený matador.
Protože já, stejně jako spousty jiných maminek, jsem v roli domácícho učitele a vychovatele selhala na celý čáře. A to jsem, prosím, byla nonstop doma, jsem velmi trpělivá, ukázněná, laskavá, nikam nespěchám, nezvyšuju hlas, nevyhrožuju a děti nebiju. Přesto jsem nedokázala svého syna přinutit k pravidelnému učení a plnění úloh, neuměla jsem s ním leckterou látku probrat nebo ho něco dobře naučit. Všechno jsem dělala tak nějak napůl, zčásti, jen aby aspoň něco splnil.
Někdy, na konci svých i jeho sil, jsem vypracovala něco za něho, přiznávám bez mučení. Jsem příšerná, neschopná, zoufalá matka. A on si samozřejmě raději hrál, běhal venku, jezdil na kole, seděl u compu a řezal se smíchy u debilních keců všech možných i nemožných youtuberů. Kolikrát jsem si uvědomila, jak těžkou pozici a úlohu mají pedagogové, jaká zodpovědnost leží na jejich bedrech, jak silnou oddanost mají vůči dětem a své profesi, za kterou nedostanou ani pořádně zaplaceno, a jejich vyčerpání a únava musí být nesmírná.
Obdivuji je, vážím si jich, děkuji jim a mám je moc ráda. Dnes obzvlášť. A na škole, kam můj syn chodí, jsou opravdu učitelé vynikající, rozumní a moudří. Taky je to naše milovaná škola. Chodily tam kdysi moje dcery a ještě předtím já. A jestli budeme mít jednou nějakého vnoučka nebo vnučku, tak tam bude chodit taky. A nikdy už nepřijde žádný další koronavirus, aby se musely uzavřít školy a děti se učily s rodiči doma. Protože to svým dětem fakt nepřeju. Určitě by po mně chtěly, abych jim s tím pomohla.
Pracuji jako učitelka a mám pro Vás kouzelné formulky, kterými školáka přinutíte k výuce. Stačí říct: „Vytáhni si učebnici a sešit. “ „Otevři si knihu na straně…. “ Anebo: „Otevři si sešit a napiš si… “
Opravdu to funguje, přijdu do třídy, oni řvou, já řeknu: „ Otevřete si sešit a učebnici na straně…“ a oni sklapnou a udělají to. Trvalo mi několik desetiletí, než jsem ve své profesi dokázala tohle kouzlo ocenit a v pravou chvíli použít. Sešity a učebnice, aneb střelivo nejvyšší kvality. Vyzkoušejte, jen na jednu věc si musíte dát pozor. Až vyslovíte ono zaklínadlo a pohlédnete do vyděšených očí školáka, nikdy se neusmívejte, natožpak abyste spustila v hurónský smích. Pokud vždy zachováte poker face, kouzlo Vám vystačí na celou školní docházku. Mějte se pěkně. 🙂 Eva