Narozeniny

Moje dcery měly včera narozeniny. Poprvé za jejich život se nemohla uspořádat velká oslava jako každoročně. A tak jsme je „oslavili“ jen ve velmi úzkém kruhu rodinném a doma. Nevím, jestli čtyři (a potom jen tři)  lidi jsou úzkej kruh, ale víc nás bejt nemohlo, protože nesmělo. Já jsem měla letos veliký štěstí, protože mám narozeniny v únoru, a aniž bych to tušila, oslavila jsem je takzvaně za pět minut dvanáct, než tady vypuknul ten nouzovej stav.

Oslava to byla boží a dlouhá a hodně veselá. V závěru jsem byla já i moje dcery v perfektní náladě a hlavně kondici (to nechceš), a moc mě mrzí, že jsme si neudělaly fotky, protože to by byl hotovej atlas hub, a navíc já teď zrovna autorizuju jeden větší rozhovor do časopisu Moje rodina, a potřebovala bych nějaký hezký rodinný foto.

A můj syn má narozeniny příští týden, a čeká mě opět velké dilema, jak to oslavit, a přitom se s nikým nesetkat a nesejít. A tak dnes řeším takovýhle „problém“, jako by jich v poslední době nebylo dost… A strašný je, že další miliony a miliony lidí na týhle planetě řeší takovýhle svoje rodinný a osobní problémy, protože tahle situace udělala ve všem strašnej bordel.

Někdo měl někam cestovat nebo letět, někdo se měl stěhovat, stavět dům, rekonstruovat byt, někdo měl otevírat svůj salon, hospodu, hotel, bar nebo klub, někdo měl jet na turné, natáčet album, film, seriál, někdo měl skládat přijímačky na školu, přijímací pohovor do práce, skládat závěrečný zkoušky, maturitu, někdo se měl vdávat, někdo ženit, někdo rozvádět, a zatím nikdo nemůže a nesmí nic, a jenom doufá a čeká. A nám všem se ze dne na den mění život, a nikdo neví co bude zítra, natož za měsíc, a už vůbec ne za půl roku.

Víme jenom jedno. Bude to průser. Ale co je nejdůležitější, na čem nejvíc záleží? Na zdraví, na životě. Víc v našem světě není.