Na tousty

Ráda bych dnes napsala něco z veselejšího soudečku. Minule to bylo fakt smutný. Ale nic vážnýho se nestalo, auto je zepředu trochu ťuklý, a to nic neznamená. A víc k tomu dodávat nebudu. Šmytec…

Kdykoliv si vzpomenu na dětství svých tří dětí, vybavují se mi jen samé roztomilé a rozkošné příběhy, které nikdy nezapomenu a které spoluvytvářely nejen charaktery a osobnosti mých ratolestí, ale i naše vzájemné vztahy. Věřím, že jsem vždycky byla (a v jednom případě snad ještě stále jsem) svým dětem parťákem, kamarádem a rádcem, že jsem je uměla ochránit a hlavně povzbudit a motivovat.

Do samostatné kapitoly o výchově patří i kategorie náročnější, a tou je logopedie. První holčička neuměla běžný písmenka jako většina dětí, takže měla místo barbíny baubínu, kočárek byl kočáek a oblíbené olivy byly ojivy. Cvičily jsme společně trnky v hrnku tak, že jsme dokola opakovaly tdnky v hdnku, protože se musela naučit používat špičku svého čtyřletého jazýčka tak, aby se dotýkala horního patra v pusince. Netrvalo to dlouho, zvládly jsme to bez dramatických scén.

Druhá holčička uměla mluvit o něco dříve, a neměla žádných logopedických vad, ba naopak, mluvila s perfektní výslovností a navíc ráda používala cizí nebo náročnější slova, protože uměla naslouchat dospělým a byla zvědavá a vnímavá.

Třetí děťátko, chlapeček, takže malý Marťánek, dělal od svého narození všechno jinak, obráceně nebo vůbec. Mluvit začal až ve třech letech, do té doby mu stačila velmi úsporná slovní zásoba. Tam, máma, táta, hají, dudu, Ají (jedna sestra) a Ají dva (druhá sestra). A ještě Hadži, to je takovej oblíbenej plyšovej pejsek z Ikey, kterýho miloval a miluje dodnes. Víc slov nepotřeboval, všichni jsme mu rozuměli. Tak proč se namáhat. Později se jeho slovníček rozšířil, samozřejmě komolil písmenka „r“ a taky „ř“, ale co bylo naprosto neobvyklé, neuměl „k“, a místo něho říkal „t“.

Takže šel tatat místo kakat, točta byla kočka, tolo – kolo, pejset – pejsek, tuna – kuna, tonít – koník, a tak dále. Museli jsme tedy na logopedii, kde nám bylo nařízeno cpát dítěti do krčku dřevěnou špachtli a tou mu tlačit na jazýček, aby náš chlapeček tvořil písmenko „k“ vzadu v krku. Byl u toho vždycky pláč a nářek, tak jsem se jednoho dne naštvala a řekla jsem dost, takhle dítěti ubližovat nehodlám, on si na to přijde sám a až bude čas, tak jako si přišel vždycky na všechno a po svém. A taky že jo, jednoho dne přišel a řekl mi místo maminto, úplně nádherně a ukázkově maminko, a bylo to.

Ovšem pár týdnů předtím předcházela této slavnostní události jedna úsměvná historka. Byla jsem s ním na chalupě u kamarádky, a ta mu k snídani mazala rohlík máslem. Synáček k ní přišel, a hezky ji poprosil, že by si to ale přál na tousty. Kamarádka ho usadila s tím, ať si nevymejšlí, tousty teda fakt nemáme, a jestli nechce rohlík, tak má smůlu. Jenže jí nedošlo, že kluk nemyslel tousty, ale přál si ten rohlíček nakrájet na kolečka, jako mu to dělá maminka. Prostě to nakrájet na kousky.