Viděla jsem film o rozpadajícím se manželství. Šílená záležitost. A přitom běžná situace. Bohužel. Takových lidských tragédií je na světě spousta. Z lidí se stávají agresivní psychopati, ze zoufalství a strachu dělají strašný věci. V tomhle filmu se scenárista zaměřil především na nastalou krizi rodičovství, protože do toho marasmu byly zatažené děti, což je v takových případech asi to nejsmutnější, a rodiče se chovali jako naprostý idioti. Děti jsou tu svědky nenávisti v přímým přenosu, účastnějí se hádek a rvaček. Všudypřítomný křik a neustálé napětí je stresuje a ony nemají absolutně žádný záchytný bod, žádnou jistotu a žádnou pravdu. Neochota, neústupnost a nenávist ze strany otce i matky je alarmující a nechutná.
A když si táta nebo máma bere dítě jako štít, jako rukojmí a nástroj k vydírání, je to k pláči. Ostatně pamatuju si to ze svýho dětství, bohužel. Je to nedůstojné. A hlavně nezvratné. Všechna slova, jednou vyřčená v afektu a pod vlivem extrémních emocí, se nikdy nedají vzít zpátky. A pokud si rodiče dokážou ublížit i fyzicky za přítomnosti dětí, měli by být potrestaný, to je prostě neomluvitelný. To je zločin.
Můžu mít čistý svědomí, že jsem se ani s jedním ze svých ex manželů, otců mých dětí, nedostala na šikmou plochu. Že jsem nikdy neselhala a oni taky ne. A jednoduchý to teda nebylo. Byly to nervy a stres, beznaděj, lítost a vztek, možná i nenávist. Ale jednou jsem si toho člověka vybrala, zvolila a vzala, jednou je to rodič stejně tak jako já, tak ho nemůžu u dětí pomlouvat a házet na něj špínu, a pokud dětem neublížil a není to vrah nebo magor, nemůžu ho vyřadit z jejich života, nemůžu mu odepřít jeho vztah k nim, nemůžu ho ignorovat, nemůžu mu zakázat být jejich otcem. Je to můj problém, moje svědomí.
Nikdy jsem před dětmi nemluvila špatně o jejich otcích, to považuju za sprosťárnu a zradu, a tím bych jim strašně ublížila, protože ti tatínci by najednou v jejich dětských očích a dušičkách vypadali jako monstra a zrádci, jako lháři a podvodníci. A popírala bych tu druhou půlku každýho dítěte, tu polovinu, kterou má z táty. A táta je pro dítě úplně stejně důležitej jako máma, a oba jsou vzorem a příkladem, a do určitýho věku dítěte jsou to nejlepší, co dítě zná a má, komu věří, ke komu vzhlíží a o kom ví, že všechno co dělá, dělá nejlíp na světě. A proto jsme s mými ex nikdy neudělali tu chybu, že bychom naše děti zatahovaly do našich sporů a rozvodů. Protože to je jenom naše věc a vyřešit ji nemůže nikdo jiný než my dva. A protože nám to prostě spolu nevyšlo, tak to neznamená, že tím budou děti trpět a odnesou to.
Tak máme dnes týdenní střídavou péči, a náš jedenáctiletý syn má rodiče prostě na střídačku, a je to spravedlivý a rovnocenný. Okamžitě a spontánně si zvyknul a přijal naše řešení pozitivně. Určitě i proto, že jsme s jeho tátou schopný normálně a slušně komunikovat, a vždycky myslíme v první řadě na syna a jeho šťastný a spokojený dětství, o ničem jiným to totiž není. A to střídání s sebou nese spousty výhod, který by za našeho společnýho soužití nikdy nenastaly. Především to, že si náš kluk prohlubuje vztahy s náma oběma, že si nás užije naplno každýho zvlášť, že jsme schopni se mu věnovat mnohem intenzivněji každý za sebe, že mu dáváme každý ze sebe to nejlepší, že mu ve „svém“ týdnu věnujeme všechen čas, že jsme v klidu a v pohodě, že se nic dramatickýho nestalo, že mu nabízíme a dáváme mnohem víc než kdybychom žili společně.
A nejroztomilejší na tom je, že když se syn vrátí po týdnu od tatínka, říká mi první den tati, a u tatínka je to zase naopak.