Musíme to snášet?

Help!!! Po dnešním dnu mě už nepřekvapí asi vážně nic. Ráno jsem se z médií dozvěděla, že koronavir nás opět masivně válcuje, a tolik obávaná a zároveň očekávaná druhá vlna je tady. A vláda na nás valí zase tuny strachů, obav, omezení a zákazů. Tohle fakt není normální, to je zlej sen. Copak jim vážně nedošlo, že tohle je celý nesmysl…

Už jsem tak naštvaná, že bych dala nejradši někomu pár facek. S touhle náladou jsem šla koupit dárek jedný holčičce k narozeninám, vybrala jsem krásný oblečky, přidala k tomu něco pro sebe a pro syna, a když jsem si vystála frontu u kasy, ujala se mně ukrajinská prodavačka, která absolutně nevěděla, která bije, nerozuměla mi a já jí, neuměla odstraňovat bezpečnostní klipsy ze zboží, pletla si kódy a byla neuvěřitelně pomalá. Proboha!!! V oddělení bytových doplňků jsem pak naskládala do košíku pár dárků pro mýho bráchu, a u další pokladny mě čekala ta samá zoufalá situace. Néééééé!!! Proč???

Slečna mluvila česky ještě hůř a tempo její práce při markování zboží bylo fakt už za hranou únosnosti. Co jsem komu udělala? Prošvihla jsem kvůli tomu jednu schůzku, tak jsem ji s omluvou posunula, a dala si v kavárně capuccino. Zdejší slečna mi s ruským přízvukem něco nabízela a mé odmítnutí přijala s kyselým ksichtem. Pak už si mně nevšímala, proč taky, že jo, co by se namáhala, když jsem jí naštvala.

Pak jsem musela na hlavní poštu. Hala s přepážkami úplně plná, všichni čekáme s lístečkem a pořadovým číslem. Najednou se ozve příšernej řev, nadávky a křik, a jakýsi muž tmavší pleti, typově tak rumunské nebo albánské národnosti, kvílí na celou halu, mlátí igelitovýma taškama o zem, kope do laviček a stolků, a pak hystericky buší do staršího muže z ochranky. Ten se mu naštěstí vyprostí, ale šílená scéna pokračuje dál, záhadný cizinec je zřejmě s něčím značně nespokojen a chová se jako dobytek, nakonec se chce vymočit uprostřed haly plné lidí, ale ochranka ho někam odvádí, pravděpodobně na wc, aby byl spokojený.

Já jsem si vyzvedla zásilky, poslala dopisy, něco zaplatila a opouštěla poštu už značně rozklížená a smutná. Následovala cesta do jedné lékárny v centru, kde si před vchodem na chodníku hrály tři vietnamské děti ve věku asi tří let, nikdo si jich nevšímal a nikdo se o ně nestaral. Když jedno dítě vešlo do silnice, kde jezdila auta, jakýsi cizí duchapřítomný muž pro něj skočil. Dvě další se zasekly v točicích dveřích, vedoucích do lékárny, a strašně ječely. To už jsem fakt nechápala. A rodiče jsou jako kde? Ve Vietnamu?

A musíme tu takhle trpět s lidmi jiných národů, kteří u nás žijí, pracují a chovají se po svým? Nerespektují náš národ? Náš jazyk, naše zvyky, naši kulturu, a ještě je to štve? Musíme to snášet? A mlčet a neudělat nic?