Můj velký milásek slaví letos kulaté narozeniny. A jak by řekl můj syn, jsou to mega kulaté narozeniny, protože je miláskovi sto let! A ten můj milý je nesmírně ušlechtilý a celý dřevěný. Můj milý je Spejbl. Pan Josef Spejbl, který se narodil před sto lety v čase epidemie španělské chřipky, a stovky se dožívá v době epidemie další. No, to je snad nějaký znamení nebo co.
Stoletý stařík, který klape svýma dřevákama po jevištích celého světa, umanutý plešatý cholerik, roztomilý blázen, dojemný popleta, věčně negativní mamlas, neustále poučující svého rošťáckého syna Hurvínka, přitroublý pivní stratég a domýšlivý smolař… To všechno je on, mého srdce žampión. Protože jsem se do něho zamilovala už v dětství, a má láska trvá dodnes. Neznám v okolí nikoho, kdo by ho nemiloval.
Jeho jemný humor a komolení slov, pořekadel a citátů. Ovšem Hurvajs mu značně konkuruje, a jeho průpovídky mě vždycky bezpečně dojmou k slzám. Když vypráví o zvířátkách (kočka má vzadu ocas a ten se pořád ztenčuje a ztenčuje, až nakonec úplně přestane) nebo o kamarádech (my, chlapečkové, co chodíme do krámu pana Libry, chceme zboží, které inzeruje venku na vývěsní tabuli, prej račte dále, všeho co chcete, máme dost, ale nemáme peníze, a on nás hubuje, darmo mluvit).
Když bylo mým dcerám asi pět let, udělala jsem doma slavnostní chvilku, a pustila jim na videokazetě první díl televizního Večerníčku se Spejblem a Hurvínkem. Po úvodní znělce otráveně zahučely: „Jé, to je černobílý…“ Ale přesvědčila jsem je, že i přesto je to hezký a vtipný, a brzo si ty dva dřevěný panáčky oblíbily a říkaly jim Skejble a Huvínek. Chodily jsme na ně taky do divadýlka nebo na jejich jubilejní výstavy.
Asi po patnácti letech se situace v mé rodině opakovala, můj syn už dostal Hurvínka barevného, jak na dvd, tak na cd, a dodnes je naším oblíbeným rituálem před spaním, že si posloucháme staré i novější nahrávky, a synův Uvínek se stal milovaným kamarádem, který ještě přibral do party pejska Žeryčka a ukňouranou Máničku. Samozřejmě máme doma repliky loutek, ale ty nikdy nemohou nahradit originály. Tak za nimi občas zajdeme do Dejvic.
Děkuju panu Skupovi, který má ty dva na svědomí, děkuju panu Kirschnerovi a Kláskovi a paní Štáchové a Denise Kirschnerové a všem lidem, který o ně s láskou pečujou, který s nimi a pro ně žijou, který vymýšlejí jejich nové osudy a příběhy pro všechny současné i budoucí děti, a moc si přeju, aby děti za sto let, kdy si asi už nebudou hrát s hračkama, znaly toho dřevěnýho tátu popletu a jeho prostořekýho a roztomilýho synka.
♥