Kamarád mě vidí vystupovat z mýho auta a říká, že to mám poškrábaný. Nechápu. A co jako? Co jako má bejt? Mám poškrábaný auto. A co? Mám ráda věci, mám ráda své věci, vážím si věcí, vážím si drahých a vzácných věcí, ale auto… Ve velkoměstě… Kus plechu, já teda nevim… Ano, mám poškrábaný (relativně nový) auto. Protože bydlím v centru, a každou chvíli někdo blbě parkuje, každou chvíli se někdo netrefí, každou chvíli jedou kolem popeláři a nevejdou se do úzké uličky, tak mám na svým černým autě oranžovej vyrytej pruh.
No a co. Pak taky naťuklej nárazník, odřený dveře, trochu odlomenou espézetku, ulomenej stěrač… Co má bejt. S tím se musí počítat a já s tím taky počítám a absolutně to neřeším. Neshledávám v tom nic důležitého ani podstatného. Je divný, že většinou pánové takové hlouposti řeší. Kamarád mě hned nabádá, ale to si musíš dát spravit, natřít, vykytovat, zbrousit, nalakovat, bla bla bla. A to neviděl ten šílenej ťukanec vzadu. OMG.
Na chalupě mám souseda, to je řešič odborník, ten má svý auto vždycky perfektní a vyleštěný, ale sám má bláto na botách, špínu za nehty a v tom autě příšernej smrad. A jeden můj bejvalej mě vzal kdysi na výlet a když zajížděl do vrat půjčeného statku, odřel si spodek (auta) a vyváděl jako cvok, choval se neuvěřitelně hystericky a byl směšnej. Blbeček. Chlapi milujou svý auta. Chluběj se jima a předháněj se jeden před druhým. Nejen v jízdě, ale i ve svých svalnatých kecech. Závoděj mezi sebou jako malí kluci. Je to legrační a trapný. Typem a silou svýho auta si dokazujou a přeměřujou svoji sílu, mužnost a pozici.
Zase jinej můj bývalej se mnou jezdíval o letních víkendech na různé návštěvy mých kámošů a přátel, a místo pokecu u kafe se vždycky zdejchnul, a několik hodin si na jejich zahradě nebo dvoře umýval a leštil svůj vůz. Nejvitpnější na tom celým bylo ale to, že nikdy nic a nikde tak nevypulíroval a nevyčistil, doma nehnul prstem, neuklidil si po sobě ani oblečení ani svý věci, nepomohl vůbec s ničím, ani nakoupit nešel, ale autokosmetiku si teda uměl vychutnat. Bylo mi za něj vždycky příšerně trapně. Jo, chlapi strašně řešej svoje autíčka, značky, typy, obsahy motorů, počty koní, bla bla bla. A stejně poslední auto, ve kterým pojedou, bude černej kombík.
Krásná metafora. Jen člověk který vidí dál vyznává skutečné hodnoty. Hodnoty které stojí za to chránit protože některé věci nejde vrátit zpět. A pokud tak velmi těžce za cenu ztrát které na začátku nebyly v dálce patrné. Někteří je vidí. Vnímají souvislosti, vazby. Nemusí to být auto může to být i nora vedoucí pořádně hluboko a to přesto, že většina vidí jen hrubé obrysy na povrchu.
Je to skvěle napsané z pohledu ženy, což jako chlapi oceňujeme. Ale jsou chlapi co to berou také tak, že jen lejou benzín a dokud to jezdí tak se jezdí. A pak jsme tady druhá sorta chlapů co k těm strojům na ježdění máme citový vztah. Rádi si toho mazlíka vypulírujeme a nějakým doplňkem ho polepšíme atd.. Znáte snad ženu která by třeba rekonstruovala veterána? Tím se ,ale opravdu nestylizuji do role, že bych byl doma ženě byl spíše na obtíž a měl nejradši jen auto. Myslím, že je to tak, že auto pro mě není jen věc. Cítím, které auto mi sedí a které od prvních chvil nemám rád. Je to o pocitech.
Úžasnej text, pobavil mně. Ale musím říct, byť pohlavím jsem muž, že podle auta jsem asi žena. Nikdy neporovnávám motory, ani výkony, v autě mám bordel, ale doma naklizeno :-).
Hned jak jsem to odeslal, musím se chytit za hlavu, když to vidím. Jsem děsnej pedant na gramatiku… a napíšu „Text mně pobavil…“. Samozřejmě tam mělo být „…pobavil mě…“ 🙂
A kdybyste mela pejska jako ja, tak k tem rejham a ulamanejm spztkam budete mit poslintany okna 😂