Asi jsem to už psala, ale klidně se budu opakovat. Miluju děti. Nejen svoje, ale všechny ostatní, cizí, jiný. Jakýkoli. Který potkám, poznám, který mi projdou životem, o kterých slyším nebo čtu. Fascinuje mě dětskej svět, naivita smíchaná s odhodláním, bezelstnost spojená s rošťáctvím, oddanost, důvěra, strach. Dětská představivost a fantazie. Něha, křehkost. Ale taky zranitelnost.
Mým dětstvím a mládím prošly spousty dětí, byly v naší rodině, v příbuzenstvu, v rodinách našich přátel. Ačkoliv jsem byla starší, nesmírně ráda jsem trávila čas s malýma dětma, starala se o ně, věnovala se jim. Když jsem dostala nějaké dítě na hlídání, byla jsem nejšťastnější. Vyvolávalo to ve mně pocit zodpovědnosti a dospělosti, cítila jsem se potřebná a důležitá. Za ochranu dítěte bych dala nevim co. Bylo to poslání. Když mi bylo kolem dvaceti a moji kámoši, který už děti měli, chtěli vyrazit někam na mejdan, okamžitě jsem nastoupila jako hlídačka a strašně si to užívala. Odměnou mi pak bylo pokračování druhej den, kdy rodiče vyspávali kocovinu a já děťátko nakrmila, přebalila a oblíkla, posadila do kočárku, a vyrazila s ním na špacír.
O letních prázdninách, kdy moji vrstevníci někde potají hulili a ucucávali levný pití, já jsem na koupališti vodila mrňousy za ručičku a pak s nima ve vodě dělala Spadla lžička. Možná jsem magor, ale nestydim se za to. Děti miluju a dodnes nakukuju do kočárků, dávám se do řeči s prckama na písku, ráda jim dávám dárečky, ráda poslouchám jejich vyprávění. Skoro si myslím, že tady se možná rýsuje moje příští budoucnost. Že budu pracovat v jesličkách nebo ve školce. S láskou, něhou a bezbřehou trpělivostí, protože trpělivá já jsem fakt nehorázně, a jsem za to ráda. Každý dítě si to zaslouží.
Tak moc bych s nima chtěla nacvičovat třeba nějakou besídku, nějaký vystoupení pro rodiče, to musí bejt přece taková úžasná věc. Jedinečná a nezapomenutelná. Všechny moje děti mě na takovejch akcích vždycky totálně rozsekaly. Dojetím, nadšením, smíchem, taky někdy trapasem, prostě vším. To jsou zážitky na celej život.
Jako jich má paní Slámová, která má dva syny. Když byl kdysi dávno ten starší předškoláčkem, a na komunistické výroční schůzi vystoupil s dalšími dětmi jako kulturní vložka, seděla paní Slámová v první řadě a na klíně držela toho mladšího. Ten byl zpočátku celej vedle z toho, že brácha právě válí na pódiu, ale pak mu přišlo strašně líto, že tam není taky, vytrhnul se mámě a vyskočil na prkna, co znamenají svět. V tom celej sál zmlknul a zpozorněl. Chlapeček suverénně spustil improvizovanej text: My jsme jednou měli doma lištičku, ta lištička byla hezká a roztomilá, my jsme si s lištičkou hráli, běhali jsme a skákali, a pak přišel tatínek z práce a lištičkou si vytřel prdel.
Milá Báro, děkuji Vám za krásný blog. Tento o dětech mě zase úplně pohladil po duši. Jste skvělá 🙂
Děkuju, Báro, že jsem se dnes mohla od srdce zasmát!
Zdravím,
vybrala jste si krásné téma, dojala mne vaše zpověď a začala jsem vás považovat za citlivou a jemnou duši. Tedy až do té poslední věty, která mi vpodstatě zkazila celkový příjemný dojem. Ten závěr byl v kontextu celého článku docela šok, ale ne kvůli tomu malému klučíkovi, děti jsou upřímné, bezelstné, řeknou co si myslí, co vědí i co cítí….spíš vaše volba kombinace. Samo o sobě by bylo vyprávění o synkovi paní Slámové vtipné, ale jako závěr předchozího tématu mne to nepobavilo. Je mi líto, že musím přehodnotit svůj názor na vaši duši.