Miluju cestování

Kdyby byl svět v pořádku, kdyby bylo všechno tak, jak má být a všichni byli na značkách, byla bych právě v těchto dnech se svou druhorozenou dcerou v New Yorku. Na místě, kde jsem ještě v životě nebyla a dost po tom toužím, na místě, které tepe donekonečna svým zběsilým srdcem, žene život tvrdým tempem a kde se dějou věci. A kam se touží skoro každý vydat a podívat. A já měla letos to štěstí, že mi moje dcera dala v únoru k mým narozeninám takový dárek.

Letíme spolu do New Yorku! Samozřejmě jsem dojetím nemohla mluvit a od toho momentu jsem se převelice těšila. Dokonce jsme měly domluveno, že můžeme bydlet v nádherném bytě Miloše Formana, přímo nad Central Parkem, přímo v srdci toho úžasného města. Moje těšení trvalo asi tak do letních prázdnin, pak bylo víc než jasné, že nepoletíme nikam. Když si představím, že jsme mohly celý tenhle týden chodit do kultovních divadel a klubů, navštěvovat ikonická místa, jíst, pít, bavit se, nakupovat, utrácet, postavit se před Sochu Svobody, tak mám smutek a vztek.

A aniž bychom si to uvědomily, mohly jsme být v New Yorku právě v těchto revolučních dnech, kdy se volí nový americký prezident a je to masakr a Američani tím žijou. Taková událost! Píšou se dějiny světa a my tam nejsme. Tak to mě teda pěkně sere.

Něco podobnýho jsme spolu zažily před lety v Londýně, kam jsme spolu letěly, protože to zas byl můj dárek pro mou dceru, a zrovna jsme se trefily do data svatby prince Williama s Kate Middleton. Národní a světová událost! Londýn tím žil úplně na plný pecky, lidi slavili v ulicích, televize přenášely přímý přenos obřadu, noviny rychle tiskly aktuální články a fotky, davy vytvořily špalíry od katedrály ke Kesingtonskému paláci, to mělo takovej náboj! A pro nás zážitek navždycky.

Miluju cestování a jsem strašně ráda, že jsem ho mohla vrchovatě dopřát už odmalička všem svým dětem, aby poznávaly svět, jiné národy, kultury a tradice, aby je to obohacovalo a těšilo. Jsem ráda, že v cestování našly zalíbení a že jim teď moc chybí.

Na Národní třídě kousek od mého domu zrušili velikou cestovku, zbyl tam po ní jen prach po obřím nápisu na domě a dvě prázdné výlohy,  a zařadila se tak mezi další prázdné díry, které tady vznikají po zrušených obchodech, restauracích a kavárnách, po zkrachovalých kadeřnictvích a kosmetických salónech, a my víme, že svět už nebude v pořádku a takový jako dřív, a budeme ještě dlouhou dobu čekat na to, až si zase budeme moci koupit letenku a navštívit nějakou zemi.

Moje děti mají život před sebou, ty toho ještě ale stihnou, doufám, hodně. Pamatuju si, když jsem s mým prvním manželem vzala naše tehdy tříleté dcery poprvé letadlem do Španělska, bylo to tajný a bylo to překvápko, neřekli jsme jim to, a místo do školky jsme jeli na letiště a pro ně to byl šok a zážitek, všechna ta odbavování a check in a kontroly, ten šrumec a letadla a tak, a když už jsme letěli někde nad Kladnem a cucali bonbóny, holčičky se nevěřícně usmívaly a jedna povídá: „My dneska nebudem spinkat ve školce?“