Dnes je to už dvacetsedm dnů, kdy se zavřely všechny školy, a mně a mým kolegům byly zrušeny koncerty. Přemýšlím, jak rychle to uteklo… A jak jsem si už zvykla na nový život.
A od zítřka bude ještě novější, konečně si jedu pro syna, a budu s ním trávit čas na naší chalupě. A už se na všechno s ním strašně těším. Dopoledne budeme mít „školu“ a potom hry, knížky, autíčka a tak. Budeme si kreslit, povídat, hrát karty, badminton, pingpong, kroket, petang. Budeme si prohlížet fotky. Budeme se dívat na filmy. Budeme dělat všechno možný, a budeme si to užívat, protože bude taky hezký počasí. A to dává člověku sílu a energii. A lepší náladu. Budeme prostě spolu, a to já miluju, a budeme si vyprávět různý historky před spaním, a ráno budeme dlouho spát.
A to všechno musíme stihnout, než nám tenhle nouzovej stav skončí. Protože jednou ten konec přijít musí, a podle dnešních zpráv (který se ovšem neustále mění ) to vypadá na polovinu května. Ale klidně to může skončit v červnu. V červenci. V srpnu třeba. Ale jednoho dne se to stane. A my zase začneme znovu, a budeme si zvykat na další novej život. A za pár měsíců to bude všechno jinak. A za pár let už si na to třeba ani nevzpomeneme…
Ale měli bychom. Tahle událost, ikdyž nebude třeba časově nijak zvlášť dlouhá, určitě vstoupí do dějin, určitě zaujme zásadní pozici v historickém kontextu, ovlivní naše příští osudy, a nikdo by na ni zapomenout neměl.
Já sama jsem z generace, která za svůj dosavadní život absolvovala několik dějinných milníků, a rozhodně mi v paměti zůstanou navždycky. Zažila jsem totalitní režim, srpen 68 a celá normalizační 70. a 80. léta, zažila jsem revoluci 89, rozdělení Československa, sjednocení Evopy, nástup mobilních telefonů, internetu a sociálních sítí, přelom století a tisíciletí, povodně v Praze, uprchlickou krizi. A pandemii. A kdoví, co mám ještě před sebou…
A protože si myslím, že má vždycky všechno nějakej smysl a význam, tak bych si přála, aby měl tenhle náš nouzovej stav smysl ten, aby se z nás stali lepší lidi. Lepší než dřív. Aspoň trochu.
Jsem moc ráda, že zase píšete. Vaše kniha je pro mě ikonická, dnes, i před těmi -ceti lety.