Když jsem byla malá holka, chodila jsem s mým dědečkem pravidelně každou sobotu do kina Ponrepo. Děda Jenda byl úžasně moderní člověk, taky mu nebylo ani padesát let, měl rád hudbu, především jazz, a taky se v tom všem dost dobře vyznal, sbíral gramofonový desky, uměl o hudbě strašně zajímavě a lákavě vyprávět, díky němu jsem poznala Beatles, ikdyž tehdy už dávno neexistovali a navíc byl u nás totáč, on mě přivedl k hudbě a motivoval k lásce k ní, ale především on ve mně objevil můj pěvecký talent a ke zpěvu mě přivedl.
A to doslova, za ručičku mě odvedl do Kühnova dětského sboru, a tam jsem začala. Bylo mi pět a já poslouchala Barbru Streisand, Helenu Vondráčkovou a Martu Kubišovou, hrála jsem si doma na zpěvačku a znala jsem stovky písní. To kino Ponrepo mi dalo obrovskou školu, tam jsem viděla všechny zásadní filmy, hudební i taneční, některý jsem musela vidět opakovaně. Světový muzikály, který jinde nepromítaly a který byly třeba i černobílý, ale měly tu neuvěřitelnou sílu a esprit.
A za tohle poznání jsem vděčná, obohatilo mě, formovalo, a já si vypěstovala velikou lásku k filmu vůbec. Když mi bylo asi třináct, bývalo v Praze 152 kin, a to vím přesně, každej čtvrtek vycházel takovej velikej tištěnej informační plakát, a tam byla týdenní nabídka všech těch kin a filmů, a my jsme to s mým bráchou obcházeli, jezdili jsme i do periferních maličkejch kin, jen abychom viděli film, po kterým jsme toužili. Jen na Václaváku bylo asi dvaadvacet kin, jedno hezčí a lepší než druhý. Všechny měly svou specifickou atmosféru, dřevěný nebo polstrovaný sedadla, svoji vůni, svoje uvaděčky, šatnářky a promítače, prodavačky chlebíčků i uklízečky.
Ale vrcholem všech kin byla Alfa s největším plátnem, nejlepším zvukem a nejdražšíma lístkama. Stály se tam vždycky děsný fronty a každej tam chtěl. Když dneska vidím, co po tom všem zbylo, je mi z toho smutno. Jenže pokrok nezastavíš, dneska musíš do cinema city a cinema star a bůhví kam ještě, lístek za tři kila, k tomu nutně takovej ten přeplněnej kyblík popcornu, colu, bonbóny a hračku, když jdeš s dětma. Ale to je prostě vývoj a světaběh, hlavně že se ještě filmy natáčej a že v nich hrajou doopravdický a živý herci.