Láska k dětem

Včera večer jsem přečetla knihu Vrány od Petry Dvořákové. Dost mě to nadzvedlo. Negativně. Příběh zvrácený český rodiny, který vládne hloupá, hrubá a despotická matka, a vedle níž se krčí a trpí otec podpantoflák. Mají dvě dcery v pubertálním věku. Na první pohled obyčejná nezajímavá rodina. Doma se ale neustále křičí a bojuje. A především nenávidí. A to tím nejhorším způsobem.

Jednu dceru mají rodiče radši, což dávají velmi silně a jasně najevo. Druhá je uzavřená, citlivá, zraněná. Zvyklá na šikanu, řev a bití. Zvyklá na nenávist a opovržení. Přitom je vnímavá a nesmírně talentovaná v kreslení a malování. Od matky dostává nadávky a urážky, od otce výprasky.  Otec si na ní vybíjí svou neschopnost a zlost. Místo aby věci řešil nebo zpracoval svou blbou manželku. Jenže když není manželka doma, úchylně se mazlí s tou chuděrou dcerou. Dost hnus. A co je strašný, není to příběh z minulýho století, je to příběh ze současnosti. Z malýho města.

Holčička je frustrovaná, nikdo jí nepomůže, sociálce radši lže, neustále se bojí a viní samu sebe. Nakonec skočí z okna. Tak. Sebralo mě to. Je to kniha, fikce, ale proč asi vznikla. Protože tohle se doopravdy a ve skutečnosti děje. Kolem nás. Tady a teď. Znám příběhy týraných a zneužívaných dětí, který se v nejlepším případě dostaly do Klokánku. Ale tu jizvu na duši už jim nikdo nikdy nevyléčí, ničím nezahojí.

Odsuzuju lidi, který jsou schopný ubližovat dítěti, měli by dostávat ty nejvyšší tresty. K tomu není co dodat. A nepochopím rodiče, který jsou schopný preferovat jednoho sourozence před druhým. Co je to za úchylnost. V životě mě nenapadlo rozlišovat svou mateřskou lásku vůči mým třem dětem. Jakkoli ji oddělovat. Neexistuje absolutně žádný rozdíl, všechny svý děti miluju úplně stejně, přestože je každý úplně jiný, ale je to moje dítě, který přijímám od jeho narození bezpodmínečně a absolutně.

Myslím si, že jsem to v nich taky zcela spontánně pěstovala odmalinka, aby se měly rády, neubližovaly si, pomáhaly si. Dneska vidím, že to tak je, že se tak k sobě opravdu chovají, navzájem si pomáhají a drží spolu. Už když byly malý prckové, přiběhla za mnou jednou mladší dcera a řiká mi o té druhé  „Mami, to je tak bezva, že jsi ji porodila, s ní je taková sranda, vona je tak ubohá až je roztomilá.“