Jsem dobrá křesťanka nebo ne? Podle čeho se to pozná? A musím být křesťankou? Je to hlavní kritérium kvalitního života? Životního postoje? Životní filozofie? Pochybnosti a obavy tohoto typu mě provázejí celým mým dosavadním životem. Ale přišla jsem zároveň na to, že věřit v Boha nebo Krista není vlastně vůbec důležitý. Natož chodit do kostela. Proč. Víru může mít každej v sobě, ve svým srdci, ve svý duši a ve svým svědomí. A kvůli tomu nemusí chodit do nějakýho vyzdobenýho baráku.
Stejně tak nechodim na hřbitov. Jednak je to pro mne hodně depresivní místo, a za druhý tam stejně nic nevyřešim. Navíc ta představa, že pod všemi těmi náhrobky se v rozpadlých a shnilých rakvích rozkládají zemřelá lidská těla, která v sobě nemají už pranic z toho prapůvodního, mě děsí a odpuzuje. Ta těla, léty prolezlá červy, totiž nemají už vůbec nic společnýho s minulostí a s tím, že to kdysi byli skuteční a živí lidé, myslící bytosti s tlukoucím srdcem, city a emocemi. A s tím nechci být konfrontovaná. Protože já si své milované, milé, blízké a ztracené, chci pamatovat, jako když tu byli se mnou. A až tam budu s nimi, tak bude všechno jinak, a budu taky zemřelá, shnilá nebo spálená. A budu zase čekat na ty příští bytosti, které přijdou za mnou.
Takový je jeden nápis nad vstupní branou jakéhosi hřbitova, kde mrtví vítají živé těmito slovy: Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy… Krutá, neúprosná, tíživá, nemilosrdná, nezvratná, mrazivá a samozřejmá pravda. Ale chtěla jsem jen říct, že na mrtvé nemusím chodit vzpomínat na hřbitov. Já si na ně vzpomínám ve své mysli a srdci, protože kdo v srdci žije, ten neumírá, a já si na ně vzpomínám často a soukromě, a třeba v kuchyni. K tomu mi není třeba hřbitova. A stejně tak si mohu řešit svou otázku víry, zodpovědnosti a morálky, ať jsem křesťan nebo ne, a sedím třeba právě na lavičce v parku.
Protože k tomu, aby byl člověk slušný, charakterní, etický a čestný, nemusí nikam chodit a svou pozici veřejně demonstrovat, nemusí nazpaměť odříkávat modlitby nebo desatero. On ho totiž musí žít. A naplňovat. A to je celý. Moji rodiče mě dali pokřtít a já to ctím. V první třídě jsem chodila na náboženství, přijala jsem to. V pubertě jsem si přečetla bibli, abych věděla. Ale to, jaký jsem člověk, to utvářela především výchova a láska mých rodičů ke mně, a okolní vlivy přátel, školy, prostředí, společnosti a doby. A nejvíc moje vlastní mysl. Moje svědomí. Moje víra v sebe sama. A jestli jsem dobrá křesťanka? Kdo ví. Když se naštvu, když se rozčílím, když se leknu, neberu jméno Kristovo nebo jméno boží nadarmo. Kristepane! Kristovy rány! Ježíši Kriste! Proboha! Panebože! OMG!