Jenom teď a tady

Léto vtrhlo do Čech a já jsem jak Alenka v říši divů. Všechno se děje tak jako jiná léta, na chalupě všechno kvete, roste a voní, ptáci zpívaj jako o život, kohouti a slepičky se překřikujou za plotama, někde zaštěká pes a na nebi přeletí letadlo. Je horko, válíme se na lehátkách a čteme si knihy a letní magazíny, skáčeme do bazénu, hrajeme badminton, večer grilujeme a sedíme u krbu, je teplo a dlouho světlo a máme bezva náladu a je nám spolu dobře.

Jako by nikdy žádnej kovid nebyl. Děti už nemusej nosit roušky ve třídách, běhaj a křičej na hřištích a v parcích, ulice jsou plný lidí v letním oblečení, každej má v ruce zmrzlinu a je slyšet smích. Neskutečnej střih. Ale prodavači a číšníci musej roušky ještě nosit, tohle prostě nepochopím, v MHD to taky po lidech vyžadujou. Kéž by to už skončilo. Všechno. Všechno to nesmyslný a zbytečný. Snad je to už blízko. Snad.

Ale já si ten krásnej pocit vzít nenechám, vždycky jsem měla ráda tenhle čas, kdy se blíží konec školy a začátek prázdnin, takový to pěkný období, takový to „předtím“, ta doba, kdy už se ve škole nic neděje, jede se na výlet, vyklízej se třídy, odevzdávaj učebnice a tak, už to není na sílu a už víme, kam v létě pojedeme. Máme to všechno před sebou. Dva měsíce prázdnin! Taková doba! A miluju těšení. Miluju očekávání.

A jak tak chodím ulicema Prahy a koukám do kaváren a do výloh, zastavujou mě lidi a komentujou, co jsem napsala o vakcínách. Jsme rozdělený napůl, s tim už neuděláme nic, někdo mě chválí za odvahu postavit se proti očkování, dyť je to svinstvo, všechno to bylo cílený, jasný předem, nesmíme se jim dát, dobře děláte, že si to nedáte. Ale já ještě vůbec nevim, jestli si to dám, nebo nedám? Já nic nevim, nechte mě bejt!!! A někdo na mně málem řve, co jsem to za magora nedat se očkovat a ohrožovat ostatní, to si vezmu na svědomí?

Ježišmarjá, já jsem jenom řekla svůj názor, upozornila na to, co sdělujou média a kdo se v tom má vyznat, jenom jsem uvažovala o tom všem, plná pochybností, nejasností, strachu, podezření, obav a tak. Že já tenhle blog vůbec píšu.  Jdu s kůží na trh jak gladiátor do arény a lvi mě trhaj na kusy. Jenže co, dyť je to jenom teď a tady. Jednou se tomu třeba budem smát. Ale jedno vím jistě. Až tyhle články jednou psát nebudu, tak budu mít klid.