Máme za sebou šest týdnů karantény. Začátky byly krušné… Ale dneska už můžu říct, že jsem si zvykla. Zastavila jsem se. Z nabitého každodenního programu se stal program velmi prostý a jednoduchý. Ráno nevstáváme v 6:50, nevařím rychle snídani a nepřipravuji svačinu, nepopoháním dítě, aby spěchalo, neodcházíme v 7:40 do školy. Já pak neběžím na schůzku, na zkoušku, na natáčení, na rozhovor ani na focení. Nemusím být ve studiu, ve zkušebně, v televizi ani v rádiu. Nevyzvedávám syna z družiny, neběžím na nákup, k zubaři, nakoupit sešity, udělat úkoly, uvařit večeři, a neodjíždím na koncert. Nevracím se v noci nebo nad ránem.
Každý den v karanténě je všechno jinak a v diáři jen škrtám naplánované akce. Celý březen a duben jsem měla mít turné s Naďou Válovou a v květnu a červnu se Stromboli. Měla jsem natáčet album. Měla jsem učit studenty. Měla jsem letět s dcerami do Lisabonu (vánoční dárek), za tetou do Kanady (dvanáct let plánovaná návštěva). Dny v karanténě jsou pomalé, obyčejné, ubíhají lehce a mizí někam pryč. Jsou jak bezbarvé korálky na šňůrce, která je (musí být) hodně dlouhá.
Vstávám se synem v devět, někdy v deset, v klidu se nasnídáme a jdeme se učit. Baví mě to. Syna však méně… Nezvládám to někdy. Jsem asi příšerná matka. A to jsem hóóódně trpělivá. Po obědě si hrajeme, ještě píšeme úkoly, děláme něco na zahradě nebo si čteme. Pak jdeme na procházku kolem rybníka a do lesa, každý den stejnou cestu. Kolem nás je ticho. Povídáme si. Díváme se na přírodu kolem nás, která je každým dnem nová a jiná, pozorujeme kvetoucí kytky, stromy a keře, kachny na vodě a kosy ve větvích, a já si uvědomuju, že jsem nikdy nebyla jaru v přírodě takhle blízko, že jsem ho nikdy nevnímala tak intenzivně. A že ta krása kolem je dar a štěstí. A že brzy bude léto, který tak miluju, a budeme se koupat a opalovat, vařit meruňkový knedlíky a večer opékat buřty na ohníčku.
Můj syn, který se domnívá, že karanténa jsou vlastně prázdniny, si myslí, že už je léto teď a že už může skákat do bazénu a spát pod stanem. Těžko mu to vysvětluju. A taky nechápe, že prostě nemám práci a za chvíli ani peníze, a že spousta věcí prostě letos nebude. Protože nás, komedianty, vlastně nikdo k životu nepotřebuje, a půjdem na řadu až jako poslední. A to já vidím nejdřív tak na září, spíš říjen. Možná to bude až v listopadu. A klidně i v prosinci. Nebo po Novém roce? Hahaha. To je jak ten vtip, kdy kluk má rande s holkou, a ona pořád nejde a nejde, tak si řiká: Měla přijít v šest, teď je sedm, tak počkám do osmi, a když v devět nepřijde, půjdu v deset domů.