Stalo se něco, o čem jsem už delší dobu přemýšlela, o čem jsem už dlouho věděla nebo to spíš tušila, čeho jsem se bála, něco co se stát nemělo, ale stejně se to stalo, protože jsou na světě věci, který neovlivníš, který nespasíš, který nezachráníš, ale který se prostě stanou i přes to, že nechceš aby se staly, protože se stát neměly. A já teď najednou nevím co s tím a jak s tím.
Jenom se snažím to uchopit, pochopit, pojmout a přijmout. Vím, že to nedokážu teď hned, ale dokážu to někdy. Protože čas, ten milosrdný rádce a spasitel, ten léčitel a šarlatán, ti vždycky pomůže, ten tě podrží. Jenom teď mě nemá kdo držet. Jsem tu úplně sama, na tom nevinným venkově, kde zpívaj ptáci a kokrhaj kohouti, kde žije jen pár lidí, který pracujou na svých zahrádkách a políčkách, řežou dřevo, sekaj trávu, krměj slepice, odžívají si svůj obyčejný stereotyp v každodenním pravidelném rytmu, nestarají se o ostatní a už vůbec ne o mně.
Můj syn odjel na pár dnů zase k tatínkovi, tak je tu ticho a smutno. Dneska se teda opiju a vykouřím krabičku cigaret a budu si připadat jako Bridget Jones. Budu směšná, trapná, ubohá a vožralá. Budu poslouchat všechny písničky, který miluju a u kterých budu brečet, protože dneska budu brečet určitě, ikdybych si ty písničky nepustila. To já zas ale brečet chci, protože to pomáhá a osvobozuje, uvolňuje napětí a to bolení někde na hrudi, možná je to u srdce. Možná taky v břiše nebo mezi nohama. Hahaha.
A pak něco rozbiju, omylem nebo vzteky, to už je úplně jedno, protože se zpiju, abych jako na chvíli nebyla. Jsou v životě chvíle, kdy jsi na kolenou, kdy jsi jakože dole. Ale vo co de. Nikdo neumřel. A kdyžtak, zezdola se dá jedině vstát a letět nahoru, jiná cesta není, ty vole. A když si k tomu dáš dobrýho jointa, tak vstaneš tak rychle, že budeš koukat, protože vyskočíš jak srnka, jak štika, a budeš se tlemit, tancovat, tu muziku si pustíš úplně nejvíc nahlas, až se chalupa bude otřásat v základech, ale ty můžeš, jsi tu úplně sama, jenom se svým smutkem, a ten je neviditelnej.
A klidně pak můžeš sežrat celej plech toho dobrýho koláče, kterej jsi dneska upekla. A klidně můžeš řvát a taky sprostě nadávat, ječet, křičet, zpívat. Nikdo tě neuslyší, ty šíleně smutná princezno. Jenom mu prosím tě ve tři ráno nevolej a nepiš.
To je mi Báro moc líto, že ten den byl pro Vás takhle zlej. Jsem poblíž, tak příště neváhejte a zavolejte. Protože zrovna Vy jste včera udělala den moc pěknej spoustě lidi nejen mně. Bylo moc fajn se s Vami setkat. Přeju hezký ráno. Mirka
No halt aj na to tie vesnice sú 🙂 ak budete nabudúce sama a mozno iba chciet najst niekoho s kym sa bude pit o nieco lepsie ( to my – ludia z Mračova vieme :)) alebo zaspievat a vykričat sa, tak napíšte. To vieme tiez 🙂
Martin
krááásný…óóó jak tady tomu rozumím…
Zkuste si těch pár dnů bez syna prostě užít- nepít, nekouřit, prostě vemte kolo a jezděte krajinou, je nádherně, nebo ujděte 20-30 km pěšky a večer padnete vysílením a budete spát až do rána. A druhý den zas a třetí znovu. A zjistíte, že vás to baví a že se na to těšíte. A přestaňte truchlit, je to velký kluk a táta mu polívku uvaří!
Milá Báro, moc děkuji za podporu. Udělám přesně to co píšete, jen mně zemřel manžel. A já jsem na kolenou. Ale i tak díky za radu, zkusím to podle Vás, třeba mi to pomůže.
doufám, že jste si večer užila a ve tři nikomu nepsala a nevolala 🙂 a ukažte mi toho syčáka, kvůli kterému se to přihodilo, já si to s ním vyřídím :-))
Bridget…Bridget…krásná, skvělá, trapná, suverénní, kouzelná, okouzlující, svébytná a tak zranitelná a zraněná….u kazde cesty hluboká kaluž….plná sracek….víme to všichni.
Dovolila jsem si sdílet, protože je to skvělé a máme to tak všechny (tedy hodně z nás 😉
Ach milá Báro, jak já Vám rozumím!…Ty osamělé večery, kdy syn už spí, nebo je pryč a najednou jen já a sklenka vína…a přemýšlenkování –o životě, pomíjivosti, lásce…O NĚM, kterej tu není…Čumění na romantický a pokudmožno vtipný filmy o lásce, u kterých stejně potichu pláču, ať jsou sebevtipnější…..tak potichu, aby mě můj puberťák v pokojíčku neslyšel… .Jsem mám samoživitelka a můj syn – moje všechno – se jmenuje Teodor..:-))…Já stárnu a on dospívá…utíká mi, mizí…nesmím se upínat na jeho obejmutí, vím to..vím dobře, že mi za pár let zmizí bůhvíkam a já jen tiše doufám, že tu s tou sklenkou vína nezůstanu…SAMA… :-)…Obdivuju upřímnost, s jakou jste schopna tu vylejt svoje pocity! Já taky píšu, ale snažím se ty svoje splíny balit do veselý slupky…Kdyby Vás to zajímalo, tady jsou:
https://www.zenysro.cz/svetlanna-svet-podle-svetlany