Dost dobrý

Je pár věcí, v tomhle našem nouzovém stavu, který jsou vlastně docela dobrý, některý dost dobrý. Například ticho. Všudypřítomné, svébytné a mohutné ticho, které se rozprostírá všude kolem mně. Bydlím v centru Prahy, kde za normálních okolností, ve dne v noci, v létě v zimě, neustále něco zní a hlučí. Hlasy, křik, zpěv, řev, auta, motorky, náklaďáky, hudba, popeláři, hukot davu, turisti, děti, policajti, sanitky, hasiči a další různý, někdy neidentifikovatelný zvuky. Teď není slyšet vůbec nic… Jen občas nějakej ptáčíček, hrdlička, holub. Ale to jen zřídka. A slaboučce, jemně, nenápadně…

Ticho obalilo dům, ve kterém bydlím, ze všech stran. Usínám v tichu, probouzím se v tichu, píšu v tichu, čtu si v tichu, vařím v tichu. Je to vlastně opojné, příjemné, zklidňující. A nepoznané… Další skvělou věcí je nošení roušek. Samozřejmě jednoznačně vede ten zásadní a hlavní důvod – ochrana jednoho člověka před druhým, ale zároveň je tu taky důvod, proč se nelíčit, nepoužívat make-up nebo řasenku, natož tvářenku nebo rtěnku! Pohodlí. A současně je to důmyslné skrytí vlastní identity. Lidé se nepoznávají.

Ale hlavně nepoznávají mně! Hahaha! To je prdel!  A to mě baví hodně. To je svoboda!!! Moje tvář, co má známý hlas, se schovala pod masku, a  já si jdu nakoupit a nikdo si mě nevšímá. A pak mě baví, že lidi neztrácejí humor a vymejšlej fóry. Včera jsem měla držet minutu ticha za věty, které umřely, a už je nikdo nepoužívá. Jako třeba:  Jdu na jedno, Ruku na to, Co novýho v práci, Jak bylo ve škole,  a ještě další, který už si nepamatuju, ale přidám svoje:  O prázdninách jedem do Itošky, Jdeme shopovat, Zajdu si k holiči,  Nezajdem na kafe, Pozvu tě do kina, Děti, dejte pusu dědovi a babičce!

A taky musím říct, že od 10. března, kdy to všechno začalo, uplynulo hodně času, a já si na tenhle novej způsob života začínám pozvolna zvykat, sžívat se s ním a přátelit.