Dopis Ježíškovi

Vstoupili jsme do adventu. Lehce, nenápadně a úplně tiše. Ulice jsou prázdný, obchody zavřený… Nikde nevidíš světýlka, nazdobené výlohy, vánoční trhy ani obchody plné lidí, kteří by nakupovali dárky. Je to smutnej advent. Večer je v ulicích úplný ticho a tma. Nebudu se letos potkávat s příbuznými a kamarády na procházce starou Prahou, po cestě mrznout a kupovat si svařák a punč, nebudeme se synem chodit do kostela na jesličky ani na mši. Nebude Mikuláš. Nebudu letos nikde zpívat. To je pro mně zlej sen.

Listopad a prosinec byly u mně vždycky měsíce naplněné krásnou prací, měla jsem koncerty s dětskými i smíšenými sbory všude po celý naší zemi, hlavně v nádherných chrámech, klášterech i v malinkých kostelíčcích, bylo to krásný, silný a dojemný, každoročně jsem byla hodně vyčerpaná, ale moc šťastná, že tohle můžu dělat, že můžu lidem dávat radost, vraceli jsme se s mým manažerem po nocích i nad ránem, někdy jsme uvízli v závějích sněhu, někdy jsem zpívala s horečkou, s rýmou, s únavou.

Někdy jsem musela brát s sebou syna, ale jemu se to líbilo, někdy ho hlídaly dcery a přitom chystaly Vánoce, všichni tři spolu pekli cukroví a zdobili byt. Odjakživa tohle patřilo k mé práci, k mému životu, k adventnímu času.

Letos nebude vánoční atmosféra v ulicích, bůhví jestli se vůbec budou prodávat stromečky, jestli budou kádě s kapry, jestli půjdem na půlnoční. Ale jako každý rok si můžeme tu atmosféru udělat doma. S dětmi, s rodinou. Protože to nám ještě nikdo nezakázal ani nevzal. Vyzdobíme si dneska byt, zapálíme frantíky a pustíme koledy. Upečeme vánočku. Uvaříme punč. Upleteme věnec. Rozsvítíme svíčky, a na jídelním stole rozprostřu vánoční ubrus. A hlavně budeme spolu.

A klidně bez dárků. Nebo jen s takovýma úplně malýma dárkama a dárečkama. Můj syn ještě věří na Ježíše Krista, takže to bude letos na Štědrý den zase díky tomu půvabný a roztomilý. Dnes proto napsal skromný dopis Ježíškovi. Protože moc dobře ví, že i Ježíšek je na tom letos dost blbě a dárků moc rozdávat nemůže. A možná to je dobře. Jen ať jsou děti taky někdy skromné. Vůbec jim to neuškodí.

Někdy si totiž můj syn myslel, že když dárky nosí Ježíšek, je to vlastně zadarmo, rodiče to neplatí, tak co. Kreslil, vypisoval nebo vystřihoval obrázky z katalogů  a vytvářel neskutečně obsáhlé seznamy hraček, které si přál. Jednou byl dokonce tak drzý a líný, že dal za okno rovnou celý katalog lega.

Moje dcery, když ještě na Ježíška věřily, psaly mu taky každý rok dopis a dávaly ho za okno. A čekaly, kdy dopis zmizí. Někdy tam byl dost dlouho…To byly nervy.  Ale vždycky pak v pravý čas zmizel. A pak jednou, když už na Ježíška věřit přestaly, žádný dopisy nenapsaly. Tak jsem se jich poprvé musela zeptat já, co by si přály pod stromeček. Odpověď byla stručná a dobová: „Máš to v mailu.“