Odpovídala jsem na otázky do jednoho magazínu. Celkem běžná rutina. Jsem zvyklá mluvit otevřeně a upřímně. Pokud na něco odpovědět nechci, neodpovím. Přesto mě na závěr tohoto rozhovoru paní redaktorka sejmula velmi osobní otázkou.
Prý jste měla tři nešťastná manželství? Dá se to tak opravdu nazvat? Berete svá manželství jako „nešťastná“? Tím mi vyrazila dech. Jak na to proboha přišla? To jí teda připadám jako nějaká troska, která to třikrát neustála a dneska je v prdeli?
Absolutně ne. Jedno manželství bylo hezké, druhé horší, třetí nádherné. A každé mi něco dalo, každé mě obohatilo, formovalo a někam posunulo. Každé mě něco naučilo. Ikdyž trvalo jen několik let. Na tom nevidím nic špatnýho. Já si totiž myslím, že neexistuje manželství „na celý život“. Ani v dnešní, ani v předešlé době. Každý partnerský vztah, tedy i manželství, má své limity, svou životnost.
Možná to „spolu až do smrti“ platilo v minulém a předminulém století, a lidé to mnohdy tak opravdu chtěli, tak to mysleli, cítili, tak si to i upřímně přáli. A taky tehdy instituce manželství plnila jiné funkce, především společenské a ekonomické, sňatky se uzavíraly z jiných důvodů než z lásky, a lidé se často v manželském svazku cítili nešťastní, nenaplnění a zoufalí, ale odjeít z něho nemohli. Trpěli až do konce svých životů, protože rozchod nebo dokonce rozvod byl absolutně nepřípustný. Známe to z historie, románů, filmů. Dnes je to naštěstí trochu jinak, lidi se můžou v určitém bodu svého svazku svobodně rozhodnout, jak dál. Protože když se vdáváte nebo ženíte, máte nějakou výchozí pozici, ale ta se časem, věkem, zkušenostmi a okolnostmi proměňuje, a vy přece nezůstanete stejní jako na začátku, a tak se vyvíjí i váš vztah. Pak je dobré si vzájemně říct, jestli spolu půjdete dál nebo to ukončíte a dáte si šanci na nový život. To mi přijde smysluplný a rozumný.
Zvlášť když jsou tam děti. Přesto existuje spousta partnerů, znám jich osobně docela dost, kteří se vzájemně nesnášejí, nerespektují, rdousí, jsou si nevěrný, přesto se rozejít neumějí. Což nepochopím. Pokud by mi s mým manželem nebylo dobře a nebyla bych šťastná, nebyla bych s ním. Je to tak jednoduchý. Jen na to přijít. Protože to je jenom můj život. Nikoho jinýho. A mám jenom jeden. A chci ho naplnit. No, a paní redaktorka z toho byla moooc špatná, a sdělila mi, že mám tedy hodně drsné postoje. Říkám ale jen svůj názor. Dokud se to tady ještě může.
Ahoj Baru,
100% sdílím tvůj názor
Mám to jako vy a jsem tak šťastná. A protože jsem šťastná, mám i hezké vztahy se svými bývalými muži. Žádná tlustá čára. Žádná zášť. Přátelství. Moc vám, Báro, fandím. Že krásně zpíváte, to už vím léta, ale že i tak báječně píšete, to pro mě byla novinka. Těším se pokaždé, když vidím, že máte nový článek. Hodně štěstí! A lásky! 🙂
Je to drsný. Teď to vlastně řešíme s partnerem. Rozpor mezitim zustat ,,spolu do smrti “ , mame dvouleteho chlapecka, takže dost bojujeme s predstavou, ze bude mít rodiče, co žijí oddelene..na druhou stranu, si rikam, život je jen jeden a ja se nechci trápit, rozejít se ještě, dokud si jeden druhého vážíme. Kde je ta hranice, ten bod zlomu, tady to ještě zvládneme vs balime to.
Moc hezky napsané, souhlasím ,mám to taky tak,přeji vám ať se máte krásně 🙂
Opravdu máte pocit, že by tomuto Vašemu názoru hrozil zákaz publikování? Vždyť se celá česká společnost právě tímto směrem sama ubírá. Váš názor mi ve světle této skutečnosti nepřijde ani drsný, ani nijak neotřelý, snad jen egocentrický.
Manželství na celý život existuje, jen proto, že nevyšlo vám, není to možné? Proč by nebylo?
Na manželství a to celoživotní musí být dva, dva nesobecti lidé, takoví, kteří se neřídí heslem „carpe diem za každou cenu“.
Nebudu vám zde psát nějaká naučení, jen jsem chtěla reagovat na váš názor, který se mi připletl do cesty.
Jak jsem se k vám dostala? Takhle:
https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=10222895381948409&id=1093316065