Je únorové ráno, venku hustě sněží, ulice jsou stálé prázdné a tiché, v napadaném sněhu ani jedna stopa, působí to dost kouzelně a jaksi nepravděpodobně, ale je to tak, můj syn ještě oddechuje v peřinách, a já už spát nemůžu. V ruce držím hrnek s kafem a poslouchám to divný ticho. Ticho, který už začínám nenávidět a který z nás všech dělá psychicky narušené bytosti…
Nikdy jsem neměla problémy se spaním, a najednou tu jsou. A nejen tyhle. Uvědomuji si čím dál víc smutek a apatii, rezignaci a prohru. Dny jdou za sebou, jeden jako druhej, všechno v nudným stereotypu a šedi. Ještě před pár týdny mi většina lidí říkala, jak je to sice celý neúnosný a otravný, ale pořád tam byla cítit naděje a síla tomu čelit. Dneska je to úplně jiný. Kamarádi a kamarádky jsou smutný, vyčerpaný a unavený, spousta z nich má psychický problémy, děti zesmutněly, zlenivěly, ztloustly.
Budeme vůbec schopni tohle ustát? A bez následků? Až se děti vrátěj do škol, jestli se to ovšem v dohledný době stane, budou úplně mimo. Jak s nimi asi budou učitelé pracovat? Jak je nasměrovat a navést, aby děti navázaly na probírané učivo z distanční doby, aby se přizpůsobily starému režimu a řádu, aby vnímaly pedagogy naživo, aby byly v hodinách aktivní… Vůbec jim to nezávidím. Ani učitelům, ani dětem. Ale přála bych si opravdu moc, aby se školy otevřely. Stejně tak sportovní oddíly, kroužky, družiny a volnočasový aktivity všeho druhu. Protože to dětem chybí nejvíc.
A co nejvíc chybí mně? Často nad tím přemýšlím, když sedím a koukám doblba, když si vzpomínám, jaký to bývalo předtím. Chybí mi setkávání. S rodinou, příbuznými, kamarády, kolegy. Chybějí mi kavárny. A galerie a muzea. Kina, divadla, koncerty, chybí mi život nás všech, jaký býval dřív. Připadám si jako zvíře v kleci. Možná už i tak vypadám. A je mi to jedno.
Dobré ráno Báro, máte naprostou pravdu. Většina i těch zarputilých optimistů, včetně mě, už to všechno cítí beznadějně. Já, abych se vyklidila, si vždycky představím, co asi zažívali lidi za protektorátu a jestli měli naději, že to někdy skončí. A skončilo. Zase bude líp….přeji sílu a pevné zdraví
Zdravím Vás, paní Báro a děkuji za Váš blok, protože jste popsala pocity nejenom Vás umělců, ale všech lidí podnikajících, ale také lidí, kteří denně otročí v 12 hodinových směnách, ať už v kolbenkách nebo v nemocnicích. Pracují v těchto institucích, protože potřebují mít jistotu, něčeho stálého, majícího řád. A to se liší od lidí podnikajících , ať už ve Vaší branži nebo
prostě podnikatelů, protože pro Vás, je každý den jiný, někdy se nedá odhadnout, jak vše bude probíhat a někdy se prostě program i Vy, přizpůsobujete situaci. Před Covidem to byl celkem adrealin, hodně lidí si stěžovalo na hektický čas……neměla čas na děti a rodinu, tak, tak stíhala……
a řešit svoje problémy, raději ne……protože nyní se musím soustředit na toto……….
Tím nechci říci, že nyní je to OK…….Jenom připomínám, že ta hektičnost nahrála tomu, že první půl rok byl snesitelnější…………..prostě nás dostali, tam kam potřebovali……..ale, jak se říká, stokrát nic umořilo i osla…………
Tak , jak je to nyní, je to absolutní otupění a stereotyp, zadupání posledního zbytku, toho světýlka v nás………ale , to tak nemůže být a nesmí zůstat…….
Proto si myslím, že nyní v únoru, je potřeba sbírat síly, usebrat se, udělat domov, co nejsnesitelnější pro život všech členů rodiny, hlavně dětí……..Ano a sbírat síly na to co přijde, protože s jarem už nás nikdo neudrží………..
Mějte krásné dny a pište o všem, co Vás napadne a věřte, vždy může být hůře……….
P.S.“ Když už nevím, kudy dál, vzpomenu na lidi v koncentračních táborech, kteří denně čelili
strachu, že na ně dneska přijde řada. Tak, že ať je před Vámi jakýkoliv problém, nikdy se
Vám nic nestane, maximálně můžeme umřít………tak, že naděje nikdy neumírá……….
Pohlazení s pravdou…..děkuji Jitka
Báro, nádherně napsáno, myslím, že takto to cítí hodně z nás…jste úžasná a obdivuhodná žena, moc Vám fandím. P.S . jsem věčná optimistka a věřím, že bude zase líp 🥰 Hanka
Dobrý večer Báro, už mnohokrát jsem vám chtěla napsat názor na vaše příspěvky na tomto blogu. Mluvíte mi z duše, která je také zdevastovaná. Je poutavé to číst. A ještě „Depešáci“!!! Miluju! Je to mé mládí! Mě drží v současné době „při životě“ hlavně příroda, les, kam unikám s naší labradorkou Angee každý den na dlouhou procházku, ať je hezky nebo hnusně, pořád a pravidelně, chybí mi totiž cvičení, doma se nedonutím a on-line mě to nebaví. No a potom mi strašlivě pomohla starost o živé tvory, pořídili jsme si na jaře poprvé v životě vlastní slepičky, máme velkou zahradu a pocit jít si po ránu pro vajíčko je fakt úžasná. Kdybych mohla, budu mít i jiná zvířata. V normálních dobách ale tady u nás provozujeme malinkaté ubytování v soukromí, tak by to všechno dohromady nešlo „ukočírovat“. Strašně bych už chtěla žít normálně, i za cenu že se něčím nakazím. Když moji rodiče umírali na rakovinu, bylo to také šílené a nikdo takové nemoci neřeší, a to ze zdravého člověka zbyde naprostá „troska“, je strašné tomu přihlížet a nemoci pomoct. Opatrujte se a pište:-)). Eva
http://www.ubytovanipodlaznemi.com
Dobry vecer Barunko jezis vy jste taak smutna…vite..jeste pred par dny jsem si rikala ze to zatim zvladam tak nejak..nastesti mam praci( jsem sestricka v poradne pro tehotne) ktera me odvadi od neveselych myslenek a hlavne ji mam…za to dekuju…ale kdyz mi pomalu dochazi dech tak si vzpomenu co jsem si prozivala pred ctyrmi lety za hruzy kdyz jsem se lecila s rakovinou a chodila na chemoterapie a furt mi rezali bricho a jenom si jit vycistit zuby k umyvadlu byl nadllicky vykon…a ..páni ja tu sem a chci si uzit kazdy den…treba tento priklad nebude pro vas prilis povzbudivy ale prece…ja verim ze brzy se neco musi stat a ze to bude uz zase vsechno fajn a budeme se druzit a zpivat a smat se…protoze asi bylo i hur… a prece kdyz je neco dole a tak urcite se to musi odrazit a zase stoupat nahoru….URCITE…❤️💐vase Monika Ps. Klidnou dobrou noc
Báro, naprosto s Tebou souhlasím a přesně to tak cítím i já a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se něčeho takového dožijeme a takhle jsem si život nepředstavovala , ale když o tom tak přemýšlím, tak války byly a budou, akorát tato je nejhorší v celých dějinách, protože nikdo nemá šanci vidět nepřítele a zasáhla rovnou celý svět, aby se nedalo kam utéct a míří přímo na to, co lidé měli a co vytvořili, na to, jak se měli a rovnou si vzala i jejich zdraví a nejvíce zasáhla lidskou psychiku, která se napravuje velice pomalu a mnohonásobně hůře než ta fyzická stránka.
A vůbec mě nenapadá, co s tím…
Milá ,není co dodat …. bohužel ….
Držme se,bude jaro,zeleno,vůně a sluníčko ♥️😘
Bohužel jak je napsáno výše . není co dodat, ale držme se. Ten stereotyp mně začíná také ubíjet
Dobrý deň pani Bára,
píšem zo Slovenska, kde je tiež situácia neúnosná. Tiež mám blog a nedávno som sa na ňom sťažovala, ako je deň za dňom rovnaký, ako nič nemôžeme, že mi chýbajú ľudia a bežný život a svetlo na konci tunela žiadne, prípadne len veľmi malé a ďaleko. Písala som to a bola som zdravá. Síce doma, ale zdravá. Za tri dni môj manžel ochorel na Covid a celá domácnosť sme zostali doma, ale že úplne doma, bez možnosti vytiahnuť päty. Teraz tu trčíme s chorým človekom a čakáme, kedy ľahneme tiež. A tak si hovorím, že vesmír asi čítal ten môj blog alebo čo a povedal si, sťažuješ sa moja milá, že máš všetkého málo ? No tak tu máš ! Takže teraz si hovorím, že ako mi bolo ešte pred pár dňami dobre, keď som mohla ísť aspoň do tých potravín. Môj blog má názov lepšie ako včera, ale neviem či ho nepremenujem na zajtra horšie než dnes 🙂 . No nič. Takže, nezúfajte, slnko zasa vyjde a veci sa zlepšia. Vždy to tak je. ČO je svet svetom. Veľa zdravia prajem !
Dobre Ráno, napište nám něco pozitivnejsišího, jestli to jde. Ta Corona doba je dost depka. Teď potřebujeme něco, co nám pomůže zůstat nad hladinou.
Hezký pozdrav z Luzern
Jan
Milá Báro,
moc hezky napsané. Jsem učitelka na distanční výuce a můžu vám říct, že už mě to nebaví. Vím dobře, jak to chodí. Děti se sice připojí, ale dělají při tom spoustu jiných „důležitějších“ věcí, takže neustále zní: “ Paní učitelko, asi máte špatnou wifinu, já vás neslyším…“ Hm, fakt dobrý. Co si budem nalhávat, je to vopruz pro ně i pro mě, věřím, že nemluvím jen za sebe.
Navíc mi doma „trčí“ třináctiletá dcera, která kromě toho, že spořádá k obědu 15 bramborových knedlíků, taky hloupne. A to patřívávala k premiantům třídy…… nooo, ale víte, jak to chodí. Nedávno jsem ji poslala koupit šlehačku. Ona: “ A jak to vypadá? Nemůžeš mi to nakreslit?“ Povídám, že je to modrý kelímek a tam je napsáno smetana ke šlehání, že přece není úplně blbá…. Velmi neochotně a uraženě šla. Takřka po 30 minutách jsem zneklidněla, protože krám máme od domu sotva pět minut cesty, přišla…. Nákup zásadně v kapsách, přece není trapná, aby nosila tašku…. loví…. já napjatá….. ona vyndala šlehačku….. ovšem ve spreji….No, a to jsou jiné a jiné věci…. Zásadně odmítá chodit k pultu, kde by musela něco říct, protože se stydí ( a to chce být herečkou v Ordinaci :-))
Myslím, že je to podobné i v jiných rodinách. My i děti už jsme se asi nějak naučili žít v té smutné izolaci, zvykli jsme si na dny psané jak přes kopírák a fakt otupěle sledujeme svou vlastní marnost a nemohoucnost.
Snad se vše brzy změní k lepšímu a ke spokojenosti všech….ale …..
Mějte se moc hezky a mnoho jasných dnů vám přeji…. Petra.
Ahoj Bárunko. Jsme obě stejně staré, takže sdílím vaše myšlení. Nikdy bych si nemyslela, že vás něco bude trápit a už vůbec, že nebudete mít nějakou dobu práci na jevišti. Několikrát jsem byla na vašich muzikálech a vždy jsem odcházela s krásným pocitem dobře vykonaného herectví vás i vašich kolegů. Já pracuji v podobném zařízení jako vy akorát se starými lidmi a můžu vám říct, že i v téhle době kdy se dědoušci a babičky nemohou setkat se svými blízkými jsou optimističtí, plni emocí a tak nějak se s tím dokáží vyrovnat na rozdíl od nás. Jen chci říct, že se sice málo setkáváme s rodinou, ale zase máme více času na sebe a s příchodem jara to už nebude tak smutné. Líbí se mi, že se nebojíte vzít jakoukoliv práci mimo obor a práce s dětmi je kouzelná. Kdysi jsem pracovala v jeslích a vím jak moc tyto děti potřebují mít kolem sebe hodné lidi a to vy určitě jste. Přeji vám ať tuto dobu přečkáte ve zdraví a moc se těším až vás zase uvidím v divadle nebo v televizi. Vaše divačka Viana.