Rozhodla jsem se býti na chvíli lehkým neandrtálcem, a přestala úplně sledovat informační zdroje a média. Už jsem toho všeho měla vážně dost. A myslím si, že nejsem jediná. Takovou každodenní nálož jen tak někdo nesnese. Otevřu televizi, počítač, noviny, časopis, a všude je furt to samý. Koronavirus, koronavirus, koronavirus, zákazy, příkazy, čísla, lži, omyly,…
Archiv rubriky: Smutné
A koho to zajímá?
Asi před dvěma měsíci jsem změnila barvu vlasů. Po dlouhý době se mi už nechtělo být blondýnou. Tak mám teď svou přírodní hnědou. Nikomu jsem to neukazovala ani neříkala, nikomu se nechlubila, málokdo si toho vůbec všimnul a nikdo to nikde nekomentoval. No proč taky, že jo. Taková blbost. Ale otevřu dneska zprávy na Super.cz,…
Manuál Ministerstva školství
Koronavirus nás stále neopouští, ale naštěstí nás neopouští ani dobrá nálada, naděje, pochopení, možná i smíření, v některých případech lhostejnost a také apatie. V lidech je pořád síla. A ta se vyplácí. Už zítra půjdou děti opět do školy. V pondělí 30.11. usednou znovu do lavic. Vzhledem k pokračující epidemiologické situaci to však bude organizačně…
Tvář
Mám za sebou emočně vypjatý týden. Dnes se vzpamatovávám. Zvykám si na nový řád neřád, na volno a jakési bezčasí. Téměř pět měsíců jsem účinkovala v televizní show, která se vysílala každou sobotu, a kde jsem spolu se sedmi kolegy – kamarády ztvárňovala nejrůznější pěvecké interprety, a každý týden to byl někdo jiný. Denně jsem…
No není to sci-fi?
Došlo na moje slova. Bohužel. Když jsem 21. září psala, že zákazy, uzavírání, restrikce a lockdown je pro naši společnost v současné kritické situaci mnohem horší než samotný virus covid 19, hodně lidí to (bohužel) souhlasně přijalo. A pár lidí zpochybnilo. Někteří anonymní odvážlivci mi dokonce psali, že jsem zrůda a ať chcípnu i s…
Nějak to dopadne
Jsou dny, kdy mám pocit, že je všechno tak nějak, jak nemá být… Zastavujou mě lidi na ulici a děkují za mou veřejnou iniciativu z předešlých dnů, dostávám pochvalné a děkovné maily a esemesky od lidí, kterých si vážím. Volají mi přátelé, kamarádi a známí, které jsem neviděla třeba několik let, a vyjadřují mi podporu…
Táto Karle…
Nemůžu uvěřit tomu, že je to dnes dvacet devět let, co mi umřel táta. Bylo mu stejně tolik, jako je teď mně. Na světě jsou věci, který nechápu. A nikdy je nepochopím. A nepřijmu. A nesmířím se s nima. Můj táta byl můj nejbližší a nejmilejší člověk v mým životě, jsem taky hodně po něm,…
Ale copak to jde?
A zase se demonstrovalo. Koronavir nekoronavir. Protože tohle tomu hajzlovi přece nemůže jen tak projít. Proboha! A lidi na ty demonstrace, kterejch bylo po celý republice docela dost, přišli i v týhle době, protože jim tohle všechno není jedno a styděj se, stejně jako já, za všechen tenhle bordel. Za našeho prezidenta. Za našeho premiéra….
Kráska, Zvíře a Kryštof
Dnes jsem byla po měsíci zase v Praze. Zvláštní pocit. Praha je rozkvetlá a prosluněná, ale zamlklá. Pořád málo lidí, všude ticho a klid, z restaurací se stala výdejní okénka, před nimiž stojí tu a tam malá fronta lidí v rouškách, všechno na mně působilo tak nějak zpomaleně, ale taky unaveně a rezignovaně. Praha je…
Tam nahoře
Umřela mi kamarádka. Vůbec nevím, co mám psát. A to jsem se dnes probudila do krásnýho jarního rána. Do pampeliškovýho rána. Otevřela jsem všechna okna v chalupě, dveře na dvůr, podívala se na bleděmodrou oblohu, poslechla si jak zpívají ptáčci, uvařila snídani sobě a synovi, a pak koukla do mobilu… Projela mnou taková bolest… Nemohla…