Archiv rubriky: Smutné

Koronavirus nás stále neopouští, ale naštěstí nás neopouští ani dobrá nálada, naděje, pochopení, možná i smíření, v některých případech lhostejnost a také apatie. V lidech je pořád síla. A ta se vyplácí. Už zítra půjdou děti opět do školy. V pondělí 30.11. usednou znovu do lavic. Vzhledem k pokračující epidemiologické situaci to však bude organizačně…

Mám za sebou emočně vypjatý týden. Dnes se vzpamatovávám. Zvykám si na nový řád neřád, na volno a jakési bezčasí. Téměř pět měsíců jsem účinkovala v televizní show, která se vysílala každou sobotu, a kde jsem spolu se sedmi kolegy – kamarády ztvárňovala nejrůznější pěvecké interprety, a každý týden to byl někdo jiný. Denně jsem…

Došlo na moje slova. Bohužel. Když jsem 21. září psala, že zákazy, uzavírání, restrikce a lockdown je pro naši společnost v současné kritické situaci mnohem horší než samotný virus covid 19, hodně lidí to (bohužel) souhlasně přijalo. A pár lidí zpochybnilo. Někteří anonymní odvážlivci mi dokonce psali, že jsem zrůda a ať chcípnu i s…

Jsou dny, kdy mám pocit, že je všechno tak nějak, jak nemá být… Zastavujou mě lidi na ulici a děkují za mou veřejnou iniciativu z předešlých dnů, dostávám pochvalné a děkovné maily a esemesky od lidí, kterých si vážím. Volají mi přátelé, kamarádi a známí, které jsem neviděla třeba několik let, a vyjadřují mi podporu…

Nemůžu uvěřit tomu, že je to dnes dvacet devět let, co mi umřel táta. Bylo mu stejně tolik, jako je teď mně. Na světě jsou věci, který nechápu. A nikdy je nepochopím. A nepřijmu. A nesmířím se s nima. Můj táta byl můj nejbližší a nejmilejší člověk v mým životě, jsem taky hodně po něm,…

A zase se demonstrovalo. Koronavir nekoronavir. Protože tohle tomu hajzlovi přece nemůže jen tak projít. Proboha! A lidi na ty demonstrace, kterejch bylo po celý republice docela dost, přišli i v týhle době, protože jim tohle všechno není jedno a styděj se, stejně jako já, za všechen tenhle bordel. Za našeho prezidenta. Za našeho premiéra….

Dnes jsem byla po měsíci zase v Praze. Zvláštní pocit. Praha je rozkvetlá a prosluněná, ale zamlklá. Pořád málo lidí, všude ticho a klid, z restaurací se stala výdejní okénka, před nimiž stojí tu a tam malá fronta lidí v rouškách, všechno na mně působilo tak nějak zpomaleně, ale taky unaveně a rezignovaně. Praha je…

Umřela mi kamarádka. Vůbec nevím, co mám psát. A to jsem se dnes probudila do krásnýho jarního rána. Do pampeliškovýho rána. Otevřela jsem všechna okna v chalupě, dveře na dvůr, podívala se na bleděmodrou oblohu, poslechla si jak zpívají ptáčci, uvařila snídani sobě a synovi, a pak koukla do mobilu… Projela mnou taková bolest… Nemohla…

Děkuju vám všem, kdo čtete můj blog. Děkuju vám za vaše vzkazy a komentáře. Mám z toho radost a vážím si toho. Znamená to, že ty články nejsou asi úplně blbý a baví vás to. Mně baví je psát. I když nikdy nevím, o čem napíšu, co si vybavím, na co si vzpomenu. Moje dcera…

Dívám se na sebe do zrcadla a vidím svou mámu. Čím jsem starší, tím víc jsem ona. To se stává. Postupem času se člověk mění do podoby svých rodičů, převezmě jejich grimasy a gesta, pohyby nebo chůzi, způsob mluvy. Je to roztomilé a děsivé zároveň. Když jsem byla malá, chtěla jsem být jako máma. Máma…