Měli jsme krásné Vánoce. Mohla jsem být se všemi svými dětmi. To je totiž to nejkrásnější. Ten nejkrásnější pocit, ten nejkrásnější dárek. A úplně poprvé s námi byli také chlapci mých dcer. Učinilo mě to velmi šťastnou. Okolo stolu nás sedělo šest, a to bylo to „šťastný a veselý.“ Chtěla bych mít jednou velkou rodinu….
Archiv rubriky: K zamyšlení
Potkat se s ním?
Myčka myje, pračka pere, sušička suší, v pokoji voní frantík a hoří svíčičky. Popíjím punč a balím dárky, jsem sama doma a v mé duši je klid a pokoj, já totiž miluju tyhle chvíle před Ježíškem, miluju to těšení, čekání a očekávání. Koled a vánočních písní mám už docela dost, tak si dneska pouštím Rammstein,…
Lahůdky z Pařížský
Procházela jsem dneska pražskou Pařížskou ulicí plnou nejdražších obchodů, ve kterých nikdo nenakupoval… Ruské slečny prodavačky stály vyšňořené a krutopřísně načesané za nablýskanými pulty, a sekuriťáci v kvádrech vyhlíželi za skleněnými dveřmi nějaké zákazníky. Nepřicházel nikdo. Ani sovětští milionáři se svými plastovými slečnami, kteří tam ještě nedávno utráceli prachy a demonstrovali svoji sílu, bohatství a…
Skryté smutky Vánoc
Tak. A je tady. Už bylo načase. Někdy chodí dřív, ale většinou tak nějak v polovině adventu. Přijde tajně a zcela nenápadně. Můj předvánoční splín. Já sice Vánoce miluju a vždycky se na ně strašně těším, ale od dob, kdy jsem je zažila poprvé smutné a nepovedené, a potom se to i několikrát opakovalo, se…
Miluju cestování
Kdyby byl svět v pořádku, kdyby bylo všechno tak, jak má být a všichni byli na značkách, byla bych právě v těchto dnech se svou druhorozenou dcerou v New Yorku. Na místě, kde jsem ještě v životě nebyla a dost po tom toužím, na místě, které tepe donekonečna svým zběsilým srdcem, žene život tvrdým tempem…
Tam a zpátky
Už čtvrtý měsíc jezdím autem na natáčení stejnou cestou. Už bych jí mohla jet poslepu. Jezdím jí čtyřikrát nebo pětkrát týdně. Tam a zpátky, tam a zpátky. Když jedu tam, u poslední odbočky na velké křižovatce míjím neskonale smutný pomníček nějakého dítěte, které tam kdysi zemřelo pod koly auta. Ten pomníček je vidět už z…
A je po kouzlu
Nevěřím na první dojem. Ale věřila jsem. Dřív. Možná už jako dítě. Protože nás to učili? Jak se uvedeš, tak si tě zapamatujou, musíš se hezky chovat a hezky usmívat, každýho pozdrav a popros, a každýmu poděkuj. První dojem je důležitej. Nejdůležitější! Ale to přece právě každej ví, a proto si na to dává sakra…
Snad to bude stačit
Ráno vstávám, uvědomuju si, co je za den, mám sevřenej krk, spím snad ještě a zdá se mi to? Ne, nezdá, všechno je skutečný, všechno je doopravdy. Máme opět nouzovej stav, pro velký úspěch opakujeme! Naše nezodpovědná vláda nás stáhla do propasti, jsme v příšerným maléru. Prodělala jsem konečně ten kovid, ani jsem o tom…
Nenahraditelný pocit
Dřív jsem to dělala potají a tak opatrně, aby mě nikdo neviděl, ale dneska už na to kašlu a udělám to vždycky zas a znova klidně veřejně. Když si kupuju novou knížku. Nebo časopis. Otevřu je, zabořím do nich obličej, přimhouřím oči a přivoním… Odjakživa mě tahle vůně fascinuje. Je v ní smíchaný všechno možný….
Láska k filmům
Když jsem byla malá holka, chodila jsem s mým dědečkem pravidelně každou sobotu do kina Ponrepo. Děda Jenda byl úžasně moderní člověk, taky mu nebylo ani padesát let, měl rád hudbu, především jazz, a taky se v tom všem dost dobře vyznal, sbíral gramofonový desky, uměl o hudbě strašně zajímavě a lákavě vyprávět, díky němu…