Bizarní momenty

Mají se vracet dárky z lásky, když se dva rozejdou nebo rozvedou? Samozřejmě že ne. Nebo aspoň já si to myslím, tak to vnímám a cítím. Dostala-li jsem někdy dárek od svého tehdy milovaného, je to dar a vzkaz a památka. A je to navždy. Bez ohledu na budoucí okolnosti. To dá rozum. Dárek se daruje a něco se tím sděluje. A ikdyž už to pak po letech neplatí, nic to neznamená. Tehdy to dárek byl a byl z nějakého důvodu. Darovaný už sám pak rozhodne o jeho osudu. A má na to plné právo. Je to už jeho majetek, může si s ním dělat co chce. Třeba ho vyhodit. Zničit.

Jako já jsem kdysi zahodila jeden snubní prstýnek do moře. Ale já bych nikdy po nikom nechtěla vrátit to hmotné, co jsem mu kdysi darovala. V životě by mě to ani nenapadlo. Ovšem zažila jsem bizarní momenty, když jsem třeba před jedním rozvodem (nechci konkrétně určovat před kterým, ale byl to ten druhý), našla prázdný šuplíky mýho psacího stolu… Měla jsem v nich po celé naše manželství uložený krásný a drahý vintage hodinky, které mi můj muž daroval. Jedny k seznámení, druhý k narozeninám, třetí ke svatbě, čtvrtý k vánocům a pátý k výročí. A najednou byly pryč. A taky pár obrázků, kabelek a bot!!! Nojo, vono se to může pro tu další slečnu hodit, že jo. Absurdní. A taky trapný. Ale skutečný!

Vyprávěla mi moje kamarádka, že se ocitla v posteli s chlapíkem, který neváhal použít k milostným hrátkám jistý dárek, který kdysi věnoval své bývalé ženě, a ona mu ho po rozvodu vrátila! Absolutně proti předpisům. Proti bontónu. Proti rozumu. Proti všemu. Maník na mou kamarádku vytasil  vibrátor, ovšem už hodně zastaralý (šňůra do zásuvky) a hodně použitý (oprýskaná barva, ztrouchnivělá guma) a vůbec mu to nebylo blbý.

Mají se vracet nabytá příjmení z lásky a manželství, když se dva rozejdou nebo rozvedou? Samozřejmě že ano. Nebo aspoň já si to myslím. Ikdyž s tím nemám jedinou zkušenost, protože jsem vždycky byla Basiková po mým tátovi a žádný cizí příjmení jsem nikdy nepřijala. Ale miliony žen nová příjmení přijímají, a nosí je nadále i přesto, že už s nimi nesouznějí. Dokonce je někdy i nenávidějí. Je to cejch, vypálenej v občance i na poštovní schránce v baráku. Dost na tom, že se tak třeba jmenujou společné děti.

Já bych takové blbé příjmení vrátila hned. Jako že je konec se vším všudy. Protože pak se stávají takový divný a třeba úsměvný karamboly, jako jednomu mému bývalému ex (nebudu uvádět konkrétního, ale byl to ten první), a to je bordel a to nechceš. Ten si vzal při svatbě moje příjmení a nechal si ho i po našem rozvodu. Pak se znovu oženil a narodil se mu syn, který dostal jeho a tedy i moje příjmení, ačkoli já s tím chlapečkem nemám vůbec nic společnýho, a až jednou za sto let bude někdo hledat v matrice, jak a kam se náš rod vyvíjel, nebude to vůbec chápat.