A zase se demonstrovalo. Koronavir nekoronavir. Protože tohle tomu hajzlovi přece nemůže jen tak projít. Proboha! A lidi na ty demonstrace, kterejch bylo po celý republice docela dost, přišli i v týhle době, protože jim tohle všechno není jedno a styděj se, stejně jako já, za všechen tenhle bordel. Za našeho prezidenta. Za našeho premiéra. Kterýho jsme si nezvolili. Který nás uráží a který námi pohrdá. Který nás podvádí a okrádá. Který lže. A který se nastavením nouzovýho stavu v naší zemi opět parádně obohatil a vyprofiloval, jak je jeho dobrým zvykem.
Ale proč to píšu, vždyť to je každýmu inteligentnímu a slušnýmu člověku nad slunce jasný. Neznám vlastně vůbec nikoho ve svým okolí, kdo by to vnímal jinak. Včera mi ale řekl jeden můj kamarád zajímavou věc. Když jsme v listopadu 1989 cinkali klíčema, měli jsme odvahu a sílu něco změnit. Dokázali jsme se spojit proti něčemu. Odstartovali jsme nový věk. Jenže vzápětí jsme se už nedokázali spojit pro něco. Nepřítel byl poraženej, a to nám stačilo. Nemuseli jsme už bojovat.
Ale měli jsme. Válčit pro dobrou zem, pro demokracii, pro spravedlnost, pro čest. Nechali jsme to na „nich“ a nehlídali to. Každej z nás si dělal svý. Kariéry, kšefty, pozice. Václav Havel dokázal strašně moc, ale nebyl všemohoucí. A tak dneska můžem jenom fňukat a naříkat, kde to najednou jsme? Kdo to stojí v čele naší vlasti? No, hlavně už ani nestojí, protože nemůže, jak je zdevastovanej. A hlavně arogantní a zlej, věčně nalitej a sprostej. Za kterýho se národ stydí. Protože se kamarádí s Ruskem. A s Čínou. A je to celý tak odporný a trapný. Doufám, že tohle Václav Havel nevidí a neví. Hanbou bych se propadla.
Tohle jsme dovolili? Rozkradenou republiku od nějakýho přivandrovalce, kterýho odněkud vyrazili, ale my jsme mu tady umožnili dělat úplně všechno, co chtěl. Budoucnost nás brzy dožene, moje generace dostane na prdel, nebudeme mít důchody, budeme živořit, přežívat, ale ještě mnohem hůř na tom budou naše děti a jejich děti, radši nemyslet… A já dneska svýmu synovi říkám úplně to samý, co říkali moji rodiče mně, když jsem byla v jeho věku. „Tohle a tohle nesmíš nikde říkat. O tom a o tom nemluv ve škole.“ To jsme to dopracovali.
A já chtěla dneska napsat veselej článek. Ale copak to jde? Copak můžu tenhle morální chlív přehlížet? Vím jedno. Podporuju Milion chvilek, hrozně moc jim věřím a držím palce, dvakrát jsem s nima stála na jevišti před plnou Letnou, a to všechno ve mně vzbuzuje obrovskou radost a hlavně naději. Protože každej průser musí jednou skončit a na každý prase se vaří voda.